EMITOS – KNIŽNÍ NAKLADATELSTVÍ
Knížky pro lidi zamýšlející se nad životem a jeho smyslem
Hledat v

Katalog knih

Všechny knihy si lze objednat pouze přes portál Kosmasu.

Moudrost psychopatů

Autor: Kevin Dutton (všechny knihy tohoto autora)

Podtitul: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů

Rok vydání: 2013
Vazba: brožovaná
Rozměry: 145 x 205 mm
Počet stran: 276 stran

ISBN: 978-80-87171-36-3

Recenze knihy
Recenze knihy
Recenze knihy
Recenze knihy

Bohužel vyprodáno.

Podle renomovaného internetového časopisu Slate patří Duttonova kniha mezi 20 nejlepších publikací vydaných v roce 2012.
Na této strhující cestě do života psychopatů a jejich neblaze proslulého vychytralého chování známý oxfordský psycholog Kevin Dutton odhaluje existenci stupnice „šílenství“, na níž má své místo každý z nás. S pomocí nejnovějších metod zobrazování mozku a rozvíjejících se neurověd ukazuje, že brilantní neurochirurg, postrádající empatii, má se sériovým vrahem, jenž zabíjí pro potěchu, společného víc, než bychom si chtěli připustit, a že lupič na spoře osvětleném parkovišti může být stejně ledově klidný jako ten nejúspěšnější podnikatel.
Dutton tvrdí, že mezi námi žijí „funkční“ psychopati – odlišní od svých vraždících protějšků – kteří využívají své nekompromisní, charismatické osobnosti k tomu, aby uspěli ve většinové společnosti, a že v některých oblastech překvapivě platí, že čím „psychopatičtější“ člověk je, tím spíš uspěje. O této často mylně chápané diagnóze referuje na základě svých odvážných úvah i výsledků originálních vědeckých výzkumů, přičemž debatuje s šílenými kriminálníky
v přísně střežené psychiatrické jednotce, připíjí si s jedním z nejúspěšnějších světových podvodníků, podstupuje transkraniální magnetickou stimulaci, aby na vlastní kůži zažil, jaké to přesně je dívat se na svět očima psychopata.
Když rozvíjí svou teorii, že psychopatické sklony má v určité míře každý, dochází k názoru, že společnost jako celek je dnes psychopatičtější než kdy předtím. Koneckonců, psychopati bývají nebojácní, sebevědomí, okouzlující, bezohlední a soustředění na cíl – což jsou vlastnosti jak šité na míru úspěchu ve 21. století. Moudrost psychopatů, provokativní po všech stránkách, je vzrušující dobrodružství, jež odkrývá, že jsou to právě naše zavrhované temné stránky, které často ukrývají trumfy úspěšnosti.

Profesor Kevin Dutton (1967) je výzkumný psycholog v Calleva Research Centre for Evolution and Human Sciences na Magdalen College University of Oxford. Je členem Royal Society of Medicine a Society for the Scientific Study of Psychopathy. Je autorem uznávané knihy Flipnosis: The Art of Split-Second Persuasion.

logo

Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu

Autor: Andy McNab, Kevin Dutton (všechny knihy tohoto autora)

Rok vydání: 2015
Vazba: brožovaná
Rozměry: 145 x 205 mm
Počet stran: 428 stran

ISBN: 978-80-87171-44-8

Koupit knihu na portále Kosmas

Sedm jednoduchých psychopatických zásad, které dovedou k úspěchu i vás!

Profesor Kevin Dutton se na Oxfordské univerzitě zabývá psychopaty už léta. S příslušníkem speciálních jednotek SAS Andy McNabem, britským novodobým hrdinou, se setkal právě při jednom svém výzkumném projektu. Fakt, že psychologické testy McNaba jednoznačně zařadily mezi psychopaty, ho nepřekvapil – zarazilo ho však, že Andy McNab je psychopatem hodným. Na rozdíl od zlých psychopatů totiž využívá charakteristické psychopatické povahové rysy, jako jsou bezohlednost či nebojácnost, k tomu, aby v nejrůznějších situacích dostal jak ze sebe, tak z ostatních to nejlepší.
Spojení Duttonových znalostí a McNabových divokých a neuvěřitelných zkušeností vyústilo v poznatek, že hodný psychopat přemýšlí jinak než většina z nás, a že kdybychom i my jednali více sebevědomě, lépe využívali svůj šarm a soustředěně žili přítomným okamžikem, byli bychom v pracovním i osobním životě bezpochyby mnohem úspěšnější. Tato kniha vás zajímavou a zábavnou formou naučí, jak toho dosáhnout.

Dr. Kevin Dutton je experimentální psycholog a spisovatel. Výzkumný pracovník Katedry experimentální psychologie na Oxfordské univerzitě je autorem úspěšné knihy Moudrost psychopatů. Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů (Emitos, 2013).

Andy McNab je bývalý příslušník SAS, dnes konzultant a spisovatel. Proslavil se jako velitel hlídky vysazené během první války v Zálivu hluboko v nepřátelském území. Svoje drastické zkušenosti popsal v knize Bravo Two Zero (česky vyšlo jako Konečná stanice Bagdád).

Předmluva k českému vydání

„I kdybyste přečetli všechno, co o nich bylo napsáno, nic z toho vás neochrání před zničujícím vlivem psychopatů. Každý, včetně expertů, může být zatažen do jejich sítí, zmaten a podveden. Dobrý psychopat umí zahrát na struny srdce komukoliv.“
Robert D. Hare


Před dávnými a dávnými dvěma sty padesáti miliony roků se na Zemi objevili dinosauři. Měli velké tělo, mrňavý mozek a v něm docela malý shluk neuronů, označovaný jako mozkové jádro. Protože se jádro podobalo mandli, začali mu dinosauři říkat „amygdala“, což je řecký název pro tento chutný plod. A na jejich památku se mu tak říká dodnes.
Amygdala uměla spustit dvě emoce: strach a vztek. Víc jich tehdy dinosauři ani nepotřebovali, protože se rozhodně nechtěli stát dinosauroidy, inteligentními tvory, co vytvoří kulturu a civilizaci, jak jim dneska podsouvají autoři sci-fi. Emoce strachu a vzteku jim plně stačily pro přežití.
Lidé se mýlí, když považují emoce za cosi efemérního, za jakési nepostihnutelné projevy duše. Emoce jsou prastaré řídící mechanismy probíhající v těle, a jak plyne z jejich názvu (e-motio) ženou, popouzejí a postrkují všechny své majitele k nějakému pohybu a jejich organismy pro ten příslušný pohyb také přiměřeně nastaví. V zásadě všichni živí tvorové instinktivně směřují od situací nelibých, nebezpečných či ohrožujících k situacím příjemnějším.
Amygdala proto uměla vydat i příslušné povely. Byly všehovšudy tři, ale dinosauři s nimi vydrželi dost dlouho. Zněly: Útoč! Prchej! nebo Ztuhni! Na tyto povely se totiž rozběhla již tehdy dost slušně rozpracovaná stresová reakce připravující těla dinosaurů na rvačku nebo úprk, případně na imitaci sochy. Dinosauři se úspěšně množili navzdory citové chudobě a navzdory skutečnosti, že sexuální akt nebyl úplně jednoduchý, jak předvedl v roce 1987 v pantomimické kreaci profesor Beverly Halstead se svou sekretářkou na kongresu paleontologické společnosti.
Přesto nakonec dinosauři vymřeli a na jejich místo nastoupili savci. Ti měli větší, chytřejší a sofistikovanější mozky a spektrum jejich emocí se příliš neliší od lidských, jak si všiml již Charles Darwin, když napsal: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat najevo radost tak jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“ Pozitivističtí vědci tuto naprosto zřejmou skutečnost dlouho popírali a prohlašovali ji za nepřípustný antropomorfismus, bohudík se ale objevili heretici jako Antonio Damasio, Jaak Panksepp nebo Frans de Waal, kteří existenci emocí u zvířat potvrdili tvrdými vědeckými metodami. Nic na tom nemění skutečnost, že Panksepp svá krysí mláďata lechtal, aby je rozesmál.
Strach a hněv však u nich zůstávají zakotveny nejpevněji a nejinak je tomu u nás, tedy u druhu Homo sapiens („samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě“ praví Wikipedie), jehož první praprapředci se objevili před více než dvěma miliony let. Amygdalu nám však dinosauři odkázali nedotčenou, zachovalou, plně funkční a mocnou, přestože (nebo právě protože) slouží už tak dlouho. Rychlá cesta strachu je jaksepatří krátká, nezdržuje se cestou k mozkové kůře plné „malých šedých buněk“, na něž je pyšný Hercule Poirot, ale míří přímo do hypothalamu, kde spouští poplachovou fázi stresové reakce mobilizující organismus v plné dinosauří síle k úprku spíše než k boji.
Jak se chová organismus, který se dostal do obrátek? Především se napnou svaly. České slovo „napětí“ nádherně vystihuje jednotu duše a těla. Většina svalů zajišťujících náš pohyb je rozdělena mezi ohýbače (flexory) a natahovače (extenzory). Při velkém napětí se tyto skupiny začnou vzájemně přetahovat a výsledkem je všem známý, různě silný a nepříjemně prožívaný třes. Aby svaly mohly dobře pracovat, začne k nim srdce mocněji přečerpávat krev obohacenou potřebnými živinami, což se projeví zvýšeným tlakem a zrychleným tepem. Také kyslíku je zapotřebí a plíce se naplno rozdýchají. Pozůstatky srsti se snaží zježit a kůže se opotí. Pot strachu má zcela jiné složení než pot vzniklý námahou a jeho odér je silným výstražným signálem ostatním členům smečky, že je nablízku nebezpečí. Nemluvě o dalších reakcích; stačí vzpomenout, že pro stále ustrašeného člověka má čeština trefný výraz – poseroutka. Tohle vše se odehrává ve zlomku sekundy a psychovědci se dodnes hádají, zda si nebezpečí nejdříve uvědomíme a pak reagujeme, či zda – a to se jeví pravděpodobnější – nejdříve instinktivně reagujeme a teprve pak nám „dojde“, co se vlastně děje.
A teď si představme člověka, který tváří v tvář, či spíše v čumák, náhle se zjevivšímu medvědovi tyhle reakce nemá. To lze mnoha způsoby objektivně prokázat. Ne snad, že by neměl amygdalu, tu má docela pěknou a také všechna korová centra, která zprostředkovávají vědomí, má v pořádku. Jen spojení mezi nimi není v provozu, takže nejenže nepociťuje strach a nemobilizuje, ale také mnohem méně cítí bolest, a proto si jen těžko dovede představit náplň pojmu soucit. Takoví lidé mezi námi skutečně existují a není jich málo; je jich jedno procento. Jsou chladnokrevní (a chladnokrevné, abych genderově neurazil), roboticky přesní, vypočítaví, bezcitní, manipulativní a úspěšní. Někteří významní psychologové a další odborníci, kteří se jejich nervovou výbavou a jejich způsoby chování zabývají, navrhují pro ně vzkřísit zavržené označení „psychopati“ (na rozdíl od „sociopatů“, kteří jednají podobně, ale všechna mozková spojení mají funkční). Psychopati jsou sociální predátoři nebo také paraziti. A stejně jako všichni predátoři a paraziti hledají bohatá loviště. Najdete je všude, kde jde o moc, prestiž nebo o peníze.
Nejsilnější zbraní psychopatů není vůbec agrese, ale schopnost manipulace. „Ženskou musíte, dámy a pánové, ukecat. Ne povalit, panstvo. Povalit, dámy a pánové, to umí každý chasník a sexuální štvanec. Ale ukecat. A teď panstvo, pozor! Ukecat, ne aby vám byla po vůli, ale naopak, aby si na tu směšnou záležitost ani nevzpomněla. Aby jí, dámy a pánové, ani na mysli nevytanula. Tak!“ To je návod doktora Pracha z půvabné knížky Pavla Boška „Erotikhon“. Psychopati tohle v sexuální oblasti umějí perfektně, ale nezůstávají jen v ní. Prodají vám Karlštejn a vy jim ještě poděkujete.
Umět lidi přesvědčit o své pravdě, přimět je ke splnění požadavku, dostat je na svou stranu a bez násilí je získat ke spolupráci patřilo vždy k vytouženým schopnostem. Je o tom plno pohádek, kde třetím přáním hrdiny je „aby mi nikdo neuměl odříct“ a také plno anekdot. Zde jedna typická pro úspěšnou manipulaci: Tři válčící generálové si už navzájem pobili všechny vojáky, a tak se sešli v hostinci, aby se po dobrém dohodli, který z nich se dostane do učebnic jako vítěz. Tím se měl stát ten z nich, který přiměje psa sníst hořčici. První mu ji silou cpal do tlamy a zbývající dva volali: Nenene, to je násilí. Neúspěšný byl i druhý, který skryl hořčici do buřtu, a byl proto označen za podvodníka. Třetí namazal hořčicí psovi prdelku. Ta ho pálila a začal se proto olizovat. Vidíte, vidíte, volal generál, to dělá dobrovolně!
V roce 1936 se pohádková přání zahalila do sociologického hávu, když vyšla Carnegieho kniha „Jak získat přátele a působit na lidi“ (How to Win Friends and Influence People), která se stala okamžitě bestsellerem a dosáhla toho, že jen v její vlasti se jí prodalo patnáct milionů výtisků. Je to středně intenzivní návod k ne příliš drsným či arogantní manipulacím, k vědomému zkrocení dinosauřího mozku. Posuďte sami pár prvních doporučení: „Nekritizuj, neodsuzuj, nestěžuj si; Projevuj upřímný zájem o druhé; Zajímej se o druhé lidi; Usmívej se; Pamatuj si, že jméno představuje pro každého ten nejvýznamnější a nejpříjemnější zvuk; Buď dobrým posluchačem; Povzbuzuj druhé, aby o sobě mluvili; Mluv o věcech, které druhé lidi zajímají; Udělej všechno pro to, aby se lidé kolem tebe cítili významní.“
Její úspěch podnítil epigony a knížek na toto téma se za krátkou dobu vyrojily stovky. Nemluvě o tisících časopiseckých a internetových článků. Zdálo by se, že každá nová publikace na toto téma je nošením dříví do lesa a mlácením prázdné slámy. Zatímco o mnoha příručkách to lze bez zaváhání říci, o knize, kterou otevíráte, rozhodně ne! Ta se vymyká jak formou, tak obsahem a vnáší na tohle kolbiště zcela nového ducha.
Nastartuje-li člověk svou životní dráhu jako nalezenec v igelitové tašce před porodnicí, má zajímavý osud jistý. Steven Mitchell, který se takto ocitl 29. 12. 1959 v Londýně, to může potvrdit. Kriminální puberta a armádní adolescence završená v časné dospělosti účastí v „nejometálovanější jednotce“ v Británii ho ve zralém věku přivedly až na dráhu úspěšného spisovatele thrillerů s pseudonymem Andy McNab. V této životní etapě se seznámil s oxfordským psychologem Kevinem Duttonem.
Ten – jako jiní sbírají motýly, ale také známky, mince, staré žehličky, prvotisky či sportovní triumfy – sbírá psychopaty. Má k tomu své důvody, jak prozrazuje jeho úspěšná kniha „Moudrost psychopatů“, která začíná strohou oznamovací větou: „Můj táta byl psychopat.“ Snad proto chová k této kategorii bližních vřelejší vztah než jejich neméně úspěšný lovec, kanadský psycholog Robert Hare.
Dutton razí pojem „dobrý psychopat“ a je přesvědčen, že psychopat nemusí být jen zlý a škodlivý, že ve šťastné konstelaci, má-li nastaveny negativní sociální vlastnosti do nízkého modu, takže se nedostanou ke slovu, nebo dokonce umí-li tohle zajistit, může být jak úspěšný, tak prospěšný. Prototypem je například Neil Armstrong, který díky tomu, že byl „mužem bez nervů“, úspěšně přistál na Měsíci, ale také špičkoví neurochirurgové a ledově klidní pyrotechnici, jimž se nezachvěje ruka, dobří záchranáři, moudří panovníci (těch je vskutku poskrovnu) a v minulosti třeba takoví, kteří se zapsali do historie jako světci.
Většina z této skupiny je někde na polovině cesty; někdy svůj zlý, asociální a prudký potenciál ukočírují, někdy ne. Ukázkovým příkladem je geniální básník Sergej Jesenin. Co soudil o svém egu, skvěle zaznamenal v básni „Dopis jedné ženě“, v níž skromně zmínil svůj rozměr: „Má drahá, jak jste mě to milovala?! Velikost vidíme až z dálky...“ Přesto však svou velikost potřeboval přizdobit ještě větším leskem a bohužel to realizoval přes svá manželství s nositelkami slavných jmen, Isadorou Duncanovou a Sofií Tolstou, vnučkou Lva Nikolajeviče, a je známo, že také (jen pro větší slávu) pošilhával po Šaljapinově dceři.
Na druhé straně, když ho i s přáteli zatkli rudoarmějci, neztratil hlavu. Jeho druh Marijengof to popsal takto: „V jednu hodinu v noci nás na dvou nákladních automobilech a pod eskortou šedesáti strážných odvážejí do věznice na Lubjance. Jesenin prakticky nepřipustil odmluvy, vybavil sebe, mne i našeho „Začjesůl“ polštáři Zoji Petrovny, pokrývkami, hroudami sýrů, husami, slepicemi, uzenými vepřovými žebírky a telecími nožičkami. Ve „vyšetřovačce“ projevil stejnou praktičnost a organizační schopnosti. Pryčny vystlané sametovými přikrývkami vypadají docela útulně…“
McNabova doporučení, jak si podobným způsobem zajistit lepší život, se v textu organicky a nenápadně prolínají s Duttonovými psychologickými a sociologickými vysvětleními, která odhalují jak obecné vlastnosti lidské psychiky, tak cesty, kudy jich využít. Že nejde o moudra ze IV. cenové skupiny, dokládá seznam oblíbených restaurací z Duttonovy osobní stránky, míst, kde můžete věhlasného oxfordského profesora potkat, eventuálně tam i povečeřet ve společnosti jeho kamaráda McNaba. Kdybyste tam chtěli zajet, tak to jsou: La Truffiere (Paříž); Tantris (Mnichov); Kittichai (New York); Quay Restaurant (Sydney); Scarista House (Harrisův ostrov); First Floor (Londýn). Prý se tam dobře jí i pije a obsluha je také ucházející…
Dobří kantoři se vyznačují tím, že jsou přesvědčiví (a to psychopati jsou, dokonce se mluví o jejich charismatu), že umějí své pravdy podat jednoduše, aby pronikly snadno do mozku posluchače, že udrží vaši pozornost a současně ji umí na zlomek sekundy odklonit tak, abyste snáze spolkli to, co vám předkládají, a že vás zcela nenápadně donutí, abyste si z jejich lekce odnesli to podstatné. Oba autoři tyhle požadavky splňují na výtečnou s pochvalou.
Držíte v ruce kvalitní učebnici, kombinaci různorodé a bouřlivé zkušenosti McNaba a Duttonovy vědecké erudice a jeho analytických schopností. Tahle mixtura vám umožní nahlédnout na způsob, jak dobrý psychopat myslí a díky tomu i jedná, a současně uvážit, nakolik by vám jeho odlišný přístup mohl být užitečný. To, co nám brání dosahovat životních cílů, jsou velmi často neurotické zábrany, které způsobují, že si nevěříme, že se potíme, třeseme, že se v některých situacích chováme jako poseroutkové. Jejich překonání není lehké ani jednoduché, protože je máme vtisknuté jako závazná pravidla od dětství. Na druhé straně naše schopnost učit se nekončí s opuštěním školních škamen.
Předložený návod obou autorů, jak vypěstovat a využít kvality, jakými jsou osobní šarm, odvaha, chladnokrevnost (i pod tlakem) a sebedůvěra, není zdaleka tak náročný, aby nestál za zkoušku. Jsem si zcela jist, že tento „manifest dobrých psychopatů“ pomůže mnoha lidem, jejichž prokletím je jenom to, že si netroufají stát se sami sebou.

8. listopadu 2014 Radkin Honzák



  Copyright © 2017 Emitos, spol. s r.o.