EMITOS – KNIŽNÍ NAKLADATELSTVÍ
Knížky pro lidi zamýšlející se nad životem a jeho smyslem
Hledat v

Recenze našich knih

Ja a archetyp

Já a archetyp

Autor knihy: Edward F. Edinger (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Individuace a náboženská funkce psýché

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Eva Hejzlarová
Zveřejněna: Literární noviny, 42, str. 16, 16. 10. 2006

Jungiánská knížka Já a archetyp, Individuace a náboženská funkce psýché (Edward F. Edinger, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2006, 292 stran, 280 Kč) je určena spíše vyhraněným nebo vyhraňujícím se zájemcům o dílo C. G. Junga a jeho teorii archetypů – silných vzorů a modelů, které jsou zakotvené nejen v psychice individua, ale i celé kultury. Autor zde zvolil pro laika méně přívětivý přístup: vykládá jednotlivá stadia procesu individuace a její projevy a dokumentuje je pestrou řadou ilustrativních – většinou náboženských – příběhů. Na druhé straně poskytuje čtenáři díky uvádění mnoha případů z autorovy psychoanalytické praxe prostor pro vlastní sebepoznání, popřípadě sebevzdělání. Splňuje tak do značné míry kritéria všech tří situací, v nichž saháme po psychologické literatuře: když máme my nebo někdo z našich blízkých nějaký konkrétní problém, který nás trápí, popřípadě chceme-li „pečovat o duši“ a dozvědět se něco víc o jejích zákonitostech, nebo se prostě chceme jen nechat inspirovat pohledem, který na svět upírá psychologie jako věda.

logo
Ja a archetyp

Já a archetyp

Autor knihy: Edward F. Edinger (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Individuace a náboženská funkce psýché

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Já podle Junga
Autor recenze: Fedor Gál
Zveřejněna: Konec konců, 4, 2008, str. 36

Mysteriózní dílo Carla Gustava Junga zaplní zcela určitě celou polici v knihovně. A jeho interpretace – knihovnu celou. Jednou z takových interpretací je dílo Edwarda F. Edingera, už nežijícího amerického psychologa, které vydalo Nakladatelství Tomáše Janečka.
Každé konkrétní já se vynořuje ze společného prazákladu, který můžeme nazývat Bohem, Prozřetelností, numinózem nebo kolektivním nevědomím či bytostným Já, jak to dělá Jung.
Způsob, jakým se v průběhu lidského života formuje vztah já a bytostného Já, určuje kvalitu a peripetie našich životů. Konkrétní lidské já postupně emancipuje od bytostného Já, aby se pak „v potu tváře“ vracelo vědomě zpět do jeho náruče. Ne vždy se to povede a nepovedené pokusy jsou předmětem zájmu psychologů, psychiatrů, církví. Obecně nejznámější reprezentací této cesty je vztah rodičů a dětí – od narození, kdy já a bytostné Já jsou jedno a dítě „vládne světu“, až po postupnou, velice často bolestnou autonomizaci od matčina prsu a péče. Jung tomu říká proces individuace.
Touha po návratu do náruče bytostného Já provází člověka životem. Ne-li vědomým a uvědomovaným, pak alespoň nevědomým, snovým. Podstatná část soužení člověka je spjata s obtížemi takových návratů. Harmonický vztah já a bytostného Já je předpokladem zdravého psychického života. Když vyčerpáme svoje možnosti, obracíme se s prosbou o pomoc k Bohu.
Pro věřícího člověka je řád faktem. Zmatek, který provází období moderny, je důsledkem hledání řádu v podmínkách, které nemají historický precedens. Budujeme vlastně novou mytologii pro vztah bytostného Já a individuálního já. Někteří to prožívají jako ztrátu jistot, krizi hodnot. Podle Junga náboženské symboly poskytují tomuto hledání „pouze“ navigaci. Například Kristus je pro křesťany současně symbolem spojení bytostného Já a ideálního já. Vyzývá nás, abychom to zkusili také. Neměli bychom to ovšem dělat jako děti, ale vědomě. Takový je velmi stručný obsah knihy, která má téměř tři sta stránek.

logo
Archetyp_vody_a_zeny

Archetyp vody a ženy

Autor knihy: Zdeňka Kalnická (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Kateřina Černá
Zveřejněna: art&antiques, str. 58, prosinec 2007

Tmavozelená obálka s Pastí skutečnosti od Toyen zdobí výsledek dlouholetého zkoumání doc. Kalnické z Katedry filozofie Ostravské univerzity. Autorka, seznámená s novodobým filozofickým myšlením, vyčerpávajícím způsobem rozebírá rozličné asociace mezi ženou a vodním živlem na základě jungovské teorie archetypů. Výklad 33 obrazů (surrealisté aj.) doplňuje teoretický kontext, který sahá od mytologické Velké matky po představu fluidního prostoru v knize Tisíc plošin od dvojice Deleuze-Guattari. Klavíristka Kalnická nezapře ani své hudební cítění – jedna z kapitol je věnována zvukům vody.

logo

Abraham, člověk a symbol

Autor knihy: Gustav Dreifuss (všechny knihy tohoto autora)
Judith Riemerová (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Jungiánský výklad biblického příběhu

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Eva Hejzlarová
Zveřejněna: Literární noviny, 42, str. 16, 16. 10. 2006

Knihu Abraham, člověk a symbol s podtitulem Jungiánský výklad biblického příběhu (Gustav Dreifuss, Judith Riemerová, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2006, 128 stran, 198 Kč) lze pro začátek asi nejlépe popsat ve srovnání s Kierkegaardovým dílem „Bázeň a chvění“, které si klade podobný cíl: postihnout nejinspirativnější motiv osobnosti otce židovského národa, popřípadě jeho blízkých. Zatímco se Kierkegaard, který je českému čtenářstvu celkem dobře znám, soustředí na jediný úsek Abrahamova života – obětování Izáka, dvojice izraelských autorů před námi vykresluje celý Abrahamův život, a to jak na základě Starého zákona, tak prostřednictvím agad – výkladů a interpretací mudrců. Další rozdíl je v tom, že Kierkegaard směřuje celou svou práci k zachycení absurdity, kterou pro něj víra znamená, a čtenáři tu není dán větší prostor k zaujetí jiného postoje než souhlasného, respektive nesouhlasného. Dreifuss a Riemerová jsou o něco vstřícnější: bezpečně vedou gójského čtenáře příběhem plným symbolů a jako hlavní motiv popisují zrání Abrahama, jednotlivé křižovatky, na nichž se během svého života ocital a díky kterým mohl růst – Jungovými slovy, proces individuace, nad jehož jednotlivými částmi lze přemýšlet, ba i pochybovat, nicméně celkový rámec zůstane neporušen. Kniha je nicméně nabitá nejen zajímavými interpretacemi jednoho z nejsilnějších biblických příběhů, ale také odkazy na význam, který pro Židy Abrahamův příběh – a jmenovitě motiv utrpení – má. Pro vysvětlení toho, proč se můj národ stal předmětem holocaustu, a pro vyrovnání se s jeho traumaty, je odkaz na Abrahamův příběh inspirativní, a snad i legitimní: utrpení je prostě součástí dějin Židů jako vyvoleného národa. Nad formulacemi typu: „zemi izraelskou lze vlastnit pouze skrze utrpení“ a jí podobnými, které poukazují na „vyvolené bytí státu Izrael“, už ale Evropanovi běhá mráz po zádech. Archetyp utrpení jako by na jedné straně dával židovským dějinám smysl a na straně druhé je strašně limitoval. Ať už nicméně budete s takovýmto závěrem souhlasit nebo ne, knihu má každopádně smysl si přečíst, a to minimálně jako doplněk ke Kierkegaardovi – je výborná.

logo
pukly_cas

Puklý čas a smích absolutní vlády

Autor knihy: Eva Syřišťová (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Ing. Jindřich Holý, CSc.
Zveřejněna: 2005

Doc. PhDr. Eva Syřišťová, CSc. je známá řadou pronikavých prací o schizofrenním onemocnění, o literární a výtvarné tvorbě a vnitřním světě lidí nejen takto postižených. Stejně podnětné jsou její práce zaměřené na paradoxy normality a patologie, na mnohá a rozdílná poškození člověka, na v minulosti četná ublížení i na ta, která se šíří až v podmínkách postmoderní civilizace. Její vztahově vnímavý a kultuře nakloněný postoj ke světu podporuje a odkrývá možnosti nás všech. Je nadějně léčebný.
Puklý čas vyšel po čtrnácti letech potíží s cenzurou poprvé česky v roce 1991. Nové vydání obsahuje navíc doslovy, přílohy a kritické poznámky.
V autorčině příbězích čas puká, hojí se, zraje, láme se a završuje v touze po vztahu, po potvrzení sebe, po smyslu bytí. Postavy příběhů jsou zdravé a choré, silné a slabé, pokleslé i veliké, naplňující i zmarňující vlastní možnosti v hlubokých puklinách času i povrchního časení. Přestože utrpení bolí, poškození času poukazuje k možnosti jeho srůstání nebo dosažení celosti v čase jiném. Konečná a nevyhnutelná tragedie lidského údělu je nadlehčena vzájemností pocitu, citu a kultury.
Mohu se domnívat, že tak úporně hledíme k veřejnému času, aby nás nestrašil neuchopitelný chaos niterných proměn. Každá z nich má svůj běh času, kterým může zpochybnit jistotu sebou. Přijetím veřejného času zakládáme předpoklad vzájemnosti lidí podobně vymezujících a testujících realitu, vzájemného potvrzení si duševního zdraví. To předpokládá popření a zasutí niterných prožitků nejasně rozporných časů.
Možná, že jsme významnějším střetem časů, než nám tradice rozumu dovoluje si přiznat. Třeba i uzlinou časů. Třeba žijeme jakýsi propletenec nebo v gordickém uzlu časů. Můžeme hledět jeho prameny rozvolňovat, uvolňovat se, aby čas plynouti mohl, nebo plynutí časů bránit dotahováním uzlu. Co kdybychom potřebovali spánek, drogy nebo bláznovství k uvolnění časů? Proč by rozum času veřejného nemohl přehlušovat tichý běh chaotických časů? Třeba má být uzel času přiměřeně rozvolněný, aby nebránil plynutí časů, aby bylo možné ho povolit nebo dotáhnout, aby se nestal nerozvazatelným gordickým uzlem, který je nutné rozetnout.
Extáze minulého, přítomného a budoucího času prorůstají nejen snovým, schizoidním a uměleckým prožitkem, ale každým prožíváním. Přesto se raději obracíme k jistotám potvrzeného dělení na zdravé a nemocné, ošetřující a ošetřované, vzájemné pomocníky, výrobce, obchodníky, vědce a umělce, profesory, studenty, filistry a dobytek. Při dělení zasouváme kriteria dělení a diagnostik. Přijímáme je v koalicích osobních výhod, v pochybnostech o světě, o sobě a v nepřiznaném strachu ze smrti.
Naproti tomu pohled autorky na svět je odvážný, lidsky hřejivý a filosoficky silný. Eva Syřišťová hledí do světa s podobně vnímavým odstupem, jako hledí do sebe. Píše ze sebe, za sebe, v pravý čas, odvážně, svobodně, přirozeně a žensky. Odkrývá vlastní tvář a dovoluje čtenáři jí porozumět. Odkrývá čtenářovi možnosti být sebou, mít a přijmout vlastní podobu, zbavit se idealizací a vin, dovolit si být sám sebou, mít své svědomí a otevřít se svému údělu.
Autorka našla svůj způsob sdělení o tom, co potkávala v léčebném procesu. Prostě, svobodně a srozumitelně to vyjádřila. Nepotřebovala přidat teoretický konstrukt ani vědecký pojem. Autenticky pojmenovala citová poškození časů, osvětlila možnosti jejich srůstání, obhájila možnost být v čase. Připomněla nám, že je možné podržet celistvou vzájemnost vlastních časů, časů druhých a času kultury. Vystavila se útokům těch, kdo odmítali vnímat vlastní neschopnost udržení celistvosti času.
Autorka především nehledí být to, co není. Nepokouší se cokoli předstírat. Zřejmě se jí ani nedotklo pokušení jejích kritiků porovnávat své texty se „zlatým teletem“ současného uměleckého „neumění“. Pokleslá kritika nechápe své místo v puklině času a paradoxně tak dokládá aktuální smysl této knihy.

logo
jidlo_a_promena

Jídlo a proměna

Autor knihy: Eve Jackson (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Symbolika jídla ve snech, v pohádkách a mýtech

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Ivo Jirásek
Zveřejněna: Gymnasion, 5, 2006, str. 169

Jungova škola je neodmyslitelně spjata se symboly a jejich výklady, proto Nakladatelství Tomáše Janečka (zaměřené právě na vydávání jungovské literatury) nabízí nepřebernou zásobu knih věnujících se symbolům, mýtům, snům a různým způsobům jejich interpretace. Pro ukázku může posloužit tento svazek, který nepopisuje proměnu jídla ve vytrávené zbytky, ale proměnu osobnosti, již lze symbolicky právě prostřednictvím jídla nahlédnout. Tak může být veškeré kousání, vyživování, hladovění či trávení vnímáno v širokých asociacích a různorodých významech. Psychoterapeut pak může převádět tyto tělesně vyhlížející vnější motivy na jejich vnitřní, duševní projevy, na psychické stavy a procesy odpovídající obrazům jídla. Tak se dostaneme k připodobením, která nás na první pohled zřejmě udiví, když budeme porovnávat z různých kulturních okruhů (z jejich mýtů, pohádek i náboženství) vyďobané motivy potravy a jejich psychoterapeutický výklad. Ten je pak strukturován do pojednání o jednotlivých typech potravin (ovoce, maso, obilí, vegetariánství), o stolování, ale také o asimilaci, tedy zpracování jídla (ústa, sliny, kousání, polykání, trávení, exkrementy) a zakončen je úvahou na téma tloušťky a vlastního sebeobrazu: „Na štíhlou linii se pohlíží jako na něco žádoucího tam, kde není problém přibrat na váze. Možná, že extrémní požadavky na štíhlost v naší společnosti jsou zčásti výrazem znechucení z velikášství a psychické nabubřelosti našeho materialistického věku. Krajní odříkavost, jakou vidíme u osob trpících mentální anorexií, je jistou paralelou k dřívější, současným světem odmítané askezi, v minulosti praktikované za účelem duchovního rozvoje, ovšem ve značně parodované podobě.“

logo
mandaly

Mandaly

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Obrazy z nevědomí

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Radvan Bahbouh
Zveřejněna: Propsy, 6/1998, str. 20

Málokterá intelektuální úloha lákala po staletí tolik lidí do svých tenat jako kvadratura kruhu. Již v antickém Řecku zformulovaný problém, který se týkal toho, zda je možné převést čtverec na kruh stejného obsahu s použitím pouhého kružítka a pravítka, fascinoval odborníky i laiky. Časem se stal grálem mezi matematickými problémy, jednou z nejvyšších výzev, při jejímž řešení bylo objeveno mnoho metod i významných pouček, nikoli však odpověď na původní cíl cesty. Už od poloviny minulého století bylo přitom všeobecně (někomu již mnohem dříve) známo, že tato úloha nemá řešení. A přece to nic nemění na tom, že neustále – ještě dnes – přicházejí lidé, kteří tvrdí, že už řešení objevili.
Dějiny této úlohy, stovky statí a monografií na toto téma, jakož i na vědu neobvyklá dobrodružství s touto úlohou spojená jsou něčím, co nás umí upozornit, že zde přestupujeme práh racionální úvahy. Nejen, že se opravdu dostáváme za hranice racionálních čísel, ale zdá se, že jsem touto úlohou taženi daleko hlouběji, do vlastního nevědomí. Kvadratura kruhu je totiž zároveň archetypický obraz, který se zdá všem do té míry srozumitelný, že nemohou pochopit jeho neřešitelnost ve světě čísel. Odtud tolik strastí.
Zaměníme-li však kružítko a pravítko za štětec a barvy, stává se kvadratura kruhu něčím zcela reálným. Jungovy mandaly jsou právě o této cestě, o vzájemném převedení kruhu a čtverce, či – chceme-li – principů jednoty a čtvernosti. Už jenom toto propojení skýtá příležitost stát na průsečíku kulturních souvislostí i náznaků a kochat se tím, že dosud existují body s širokou i krásnou perspektivou zároveň.
Pro Jungovu psychologii je nanejvýš typické, že klíčové poselství není obsaženo ve zobecňujících pasážích, ale v kazuistice. Pojednání „K empirii individuačního procesu“ je obrazy dokumentovaným svědectvím o transformující cestě jedné ženy. Průhledy, kterými můžeme skrze jedinečný individuální příběh pozorovat oceánický prostor kolektivního nevědomí, jsou natolik uhrančivé, že bych je doporučil tomu, kdo se chce Jungovi přiblížit, daleko spíš než ucelenější výklady v jeho jiných dílech.
Ať už dá čtenář přednost tomu, že bude dál rozplétat předivo amplifikacemi naznačených kulturních souvislostí, či bude se zájmem sledovat interpretace jednotlivých obrazů, anebo zůstane u obrazů mandal, kterých je kniha plná, a bude se těšit z jejich tvarů, případně vlastních asociací, vždy se vrátí osvěžen. Až příště potkáte někoho, kdo bude řešit kvadraturu kruhu, dejte mu štětec, neboť: „Drží-li se kdo velkého obrazu, dostaví se podnebesí. Dostaví se, aniž dozná újmy. Má naopak klid a zdar. Při hudbě a rýžovém koláči cizinec jdoucí kolem zůstane státi,“ jak se praví v knize Tao te ťing, která Junga nemalou měrou v jeho úvahách inspirovala.

logo
aion

Aion

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Příspěvky k symbolice bytostného Já

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Exteriorita zjevení v Jungově „Aionu“
Autor recenze: Matyáš Havrda
Zveřejněna: Souvislosti, 4/2004

Jungova psychologie náboženství byla často kritizována za to, že nedostatečně respektuje exterioritu či „absolutní transcendenci“ božského zjevení. Jung se hájil tím, že koncepty jeho psychologie jsou „empirické“, čímž mínil, že jsou adekvátním vyjádřením určitých zkušeností, s nimiž se setkal u sebe a u svých pacientů. Jestliže jsou tyto zkušenosti náboženské, říká Jung, nepřestávají být legitimním polem psychologického bádání; to na druhé straně nemá povinnost, ba ani oprávnění, zabývat se ontologií či teologií jejich „předmětu“.
Je však třeba připomenout, že z podobných pozic se náboženskou zkušeností zabýval už William James, aniž by se přitom vystavoval stejnému druhu námitek. Jak poukázala řada kritiků, potíž s Jungem možná netkví tolik v tom, že zkoumá náboženskou zkušenost z hlediska klinického psychologa, ani v jeho empirické zdrženlivosti, ale spíše v tom, že svou empirickou zdrženlivost nedodržuje příliš spolehlivě. Vskutku je těžké se ubránit dojmu, že klíčové výkladové pojmy Jungovy psychologie náboženství – nejen archetypy a kolektivní nevědomí, ale sám pojem duše – mají větší metafyzické ambice, než by se slušelo na popisnou vědu, která nechce než shromažďovat a uspořádávat fakta. Jung zarputile odmítal nařčení, že chce vytvářet metafyzický systém, ale připouštěl, že jeho psychologie představuje „poněkud abstraktní mýtus“, v němž jsou výkladové pojmy spíše aktéry určitého děje (drama individuace) než jasně definovanými prvky konzistentního argumentu.
Těžko říci, zda toto vysvětlení uspokojí kritiky, kteří Jungově myšlení vytýkají nepřiznané metafyzické nároky. Pokud by si měl Jungův mýtus zachovat čistě „empirický“ ráz, nemohl by asi dosahovat té míry abstrakce, nemohl by nabídnout o mnoho víc než jednotlivé kazuistiky, které by se ale právě neskládaly do žádného „mýtu“. Jung ve svém „mýtu“ dělá zřetelně víc než jen klasifikaci náboženské zkušenosti: pojmenovává (či vytváří) její předmět. I kdybychom připustili, že v této psychologii jde o druh platónské „přibližné řeči“, kterou nelze brát za slovo, nemůžeme přehlédnout, že tato řeč vytváří jakousi noetickou či obraznou realitu, která není totožná se zkušeností, ale určitým způsobem ji formuje. Klíčovou otázkou pak není, zda předmětu zkušenosti, který byl takto „pojmenován“, odpovídá nějaká extrapsychická entita (a jestli se tedy Jung také nějak vyjadřuje o „věci samé“), ale spíše jakou formu nabývá zkušenost utvořená tímto předmětem, a zda a jak se takto utvořena dokáže vztahovat k formám tradičního náboženského jazyka.
O tom, že Jungovi na vztahu mezi pojmy jeho psychologie náboženství a tradičním náboženským jazykem opravdu záleží, svědčí možná nejlépe kniha „Aion“ z roku 1951, jejíž český překlad v roce 2003 připravilo Nakladatelství Tomáše Janečka. Jung v této knize svůj psychologický výklad náboženské symboliky nezdůvodňuje právem psychologie na popis všech aspektů lidské zkušenosti, ale potřebou moderního člověka rozumět řeči náboženské (především křesťanské) tradice: „Dnes je skutečně otázkou, co se pro všechno na světě takovými idejemi míní. Publikum – pokud se vůbec k tradici neobrátilo zády – si již dlouho nežádá slyšet ,zvěst‘ (evangelium), ale mnohem spíše se chce dovědět, co je jejím smyslem. Už i prostá slova, jež zaznívají z kazatelny, jsou nesrozumitelná a volají po vysvětlení: Jak to, že nás Kristova smrt vykoupila, když se přece nikdo vykoupeným necítí? Jak to, že je Kristus Bohočlověk, a co to je? Co znamená Trojice, parthenogeneze, pojídání těla a pití krve atd., atd.? V jak zoufalém poměru je svět takových pojmů k pojmům každodennosti[...].“ Nejde zde tedy už o zkušenost moderního člověka a její adekvátní uchopení v „empirické vědě“ či v „abstraktním mýtu“, ale o hermeneutiku náboženského symbolu, o výklad čehosi, co je vůči zkušenosti vnější.
Cíl tohoto výkladu je především terapeutický a osvětový: pojmy naší „každodennosti“ jsou podle Junga uzavřené smyslu tradičního jazyka symbolů, což vede jednak k trivializaci každodenního obstarávání, která je živnou půdou neurotických poruch, a jednak k dekadentním projevům „pokřesťanského ducha“, kterého Jung s prorockou naléhavostí charakterizuje jako „…nízkého ducha arogance, hysterie, mlhavé neurčitosti, zločinné amorálnosti a doktrinářské neústupnosti, producenta duchovního braku, pseudoumění, filosofického žvanění a utopického šálení, který je dobrý právě k tomu, aby se krmil ve velkém na masových lidech dneška…“. Tomuto duchu se lze bránit jen výkladem tradičních symbolů, který by naši každodennost dokázal otevřít jejich uzdravujícímu smyslu.
Je ovšem otázkou, nakolik úspěšně se Jungovi daří tomuto programu dostát. V „Aionu“ samozřejmě nedochází ke konfrontaci mezi symbolem a „pojmy každodennosti“ moderního člověka, ale mezi symbolem a pojmy Jungovy psychologie. Jungův „abstraktní mýtus“ má přitom tendenci symbol spíše pohlcovat než se s ním utkávat v rovném zápase hermeneutického kroužení, který by právě předpokládal uznání jeho exteriority. Jungovi kritici mají jistě pravdu, že zkoumání, jehož nástroje z definice nedovolují překročit rámec intrapsychické reality, může tomuto elementárnímu předpokladu jen stěží vyhovět.
Přesto však v knize existují ojedinělé momenty průlomu, v nichž Jungův výkladový rámec jako by vyhlašoval kapitulaci. Asi nejvýraznější je to v závěru čtvrté kapitoly, kde Jung přiznává, že tradiční obraz Krista odpovídá jeho koncepci archetypu adekvátněji než psychologický pojem bytostného Já.
Jung se v této kapitole zabývá paralelou mezi Kristem jakožto obrazem náboženské představivosti a psychologickým konceptem bytostného Já (das Selbst), přičemž přirovnává tuto paralelu ke vztahu mezi Kristem a „kamenem mudrců“ středověkých alchymistů. Symbol Kamene podle Junga „prohluboval a vysvětloval“ obraz Krista. U některých autorů je však důraz na symbol Kamene takový, že si nemůžeme být jisti, zda je ještě Kámen pojímán jako symbol Krista, nebo naopak Kristus jako symbol Kamene. Jung pak staví psychologii před podobnou otázku: „Je bytostné Já symbolem Krista, nebo je Kristus symbolem bytostného Já?“ Přiznává, že jeho psychologie odpovídá kladně na druhou otázku: východiskem jeho zkoumání je archetyp bytostného Já, který se vztahuje na „všudypřítomnou a živou psychickou skutečnost“. Tato volba však vede k paradoxní pointě. Pokud chce někdo chápat Krista jako symbol bytostného Já, měl by si podle Junga uvědomit rozdíl mezi dokonalostí (jež bývá spojována s obrazem Krista) a úplností, jaká je (podle Jungova pochopení) vlastní archetypu. Dokonalost je cílem lidského usilování: člověk je přirozeně nadán snahou o dokonalost, „která tvoří jeden z nejmocnějších kořenů kultury“. Archetyp naproti tomu představuje úplnost, která je „dokonalostí“ zcela jiného druhu. Neboť „kde převládá archetyp, tam je [...] proti veškerému vědomému úsilí úplnost vynucena. Jedinec se sice může snažit o dokonalost [...], ale pro svou dokonalost musí vytrpět tak říkajíc protiklad svého záměru.“ Této koncepci archetypu pak obraz Krista paradoxně odpovídá úplněji než psychologický pojem bytostného Já: Kristus je dokonalý člověk a zároveň ukřižovaný. Podle Junga „opravdovější cílový obraz etického úsilí si lze stěží vymyslet a každopádně vedle něho nemůže transcendentální idea bytostného Já, která slouží psychologii jako pracovní hypotéza, nikdy obstát, neboť ačkoli je symbolem, chybí jí charakter historické události zjevení“.
Tato drobná úvaha vrhá na Jungovu metodu nečekané světlo: jestliže je historické zjevení Krista nejúplnějším vyjádřením Jungova psychologického pojmu, odhaluje se tento pojem přece jen jako exegetický nástroj, jehož význam nezávisí jen na zkušenosti moderního člověka, ale také na určité vnější události, jak o ní svědčí křesťanská tradice. Není ovšem jasné, zda by bylo oprávněné vyvozovat z tohoto průsvitu exteriority radikální důsledky pro Jungovu psychologii náboženství, například v tom smyslu, že by pojem archetypu z definice předpokládal událost zjevení.
Připojme několik poznámek k českému vydání knihy. Nakladatelství Tomáše Janečka udělalo dobře, že si ke spolupráci pozvalo Petra Patočku, který se již osvědčil mj. vynikajícím překladem jungiánské studie „Legenda o grálu“ (Praha, Portál, 2001). Překlad je natolik srozumitelný, nakolik to Jungův text dovoluje, a výjimečné stylistické neobratnosti (objevil jsem asi čtyři problematická místa) celkový dojem svědomitě odvedené práce nekazí. Ke škodě překladatele i nakladatele je však výsledný text dosti nedbale zredigován, což je u takto výpravné a ne právě laciné knihy na pováženou. Největší skvrnou na kráse jsou chyby v alfabetě, celkem jsem jich napočítal sedmnáct: str. 44 – 45, pozn. 2 a 4 (tři chyby); str. 49, pozn. 24 (tři chyby); str. 53; 56 (dvě chyby); 62 (tři chyby, dvě z nich v pozn. 52); 70 (dvě chyby); str. 193, pozn. 52; str. 200; str. 209, pozn. 138. Další chyby jsou v přepisu řeckých slov do latinky: „apokatastis“ místo „apokatastasis“ (str. 48), koncovky neutra přepisovány chybně -ón, koncovka maskulina -ós (str. 69), naopak místo „úk ón theos“ čteme „úk on theos“ (str. 182). Na str. 49 („pravý antimimon pneuma“) se nebere na vědomí skutečnost, že „pneuma“ je neutrum, na str. 54 („ve druhém Homilia in Hexaemeron“), že „homilia“ je femininum. Na str. 203 redaktor činí poznámku, podle níž řecké slovo „koryfé“ (hlava, vrchol) přeneseně znamená moc či sílu; pro toto tvrzení však neexistují doklady: „koryfé“ může nanejvýš označovat jakousi „skvělost“ či spíše „výkvět“. Další chyby vznikly pod vlivem němčiny: na str. 62 je jméno proroka Izajáše nevhodně přepisováno Jesaj („Nanebevzetí Izajášovo“ je přitom k dispozici i v českém překladu), na str. 210, pozn. 140, jsou Plotinovy Enneady přepisovány německy jako „Enneaden“. Chyby z přehlédnutí jsou dále v angličtině (str. 34) a v latině (str. 51, pozn. 28). Uvedené prohřešky ale dalece převáží kvalitní překlad a pěkná typografická úprava knihy.

logo
vybor_I

Výbor z díla: svazek I.
Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Velké dílo, na které se velmi dlouho čekalo
Zveřejněna: Hospodářské noviny, 9, str. 12, 28. 2. 1997

V tomto století se málokterému dílu, původně zaměřenému k oblasti psychologie, dostalo tak širokého ohlasu jako dílu švýcarského psychologa Carla Gustava Junga. Ačkoli bylo svými kořeny spjato s freudovskou psychoanalýzou, překročilo v mnoha směrech tento rámec a stalo se obecným kulturním statkem s velmi důležitými přesahy k filozofii či dějinám umění. Je proto třeba jen uvítat, že péčí Nakladatelství Tomáše Janečka se českému čtenáři – po několika rozpačitých jungovských publikacích – konečně dostává do rukou vskutku reprezentativní výbor z tohoto díla.
Editoři knihy převzali pro české vydání německý výbor švýcarského nakladatelství Walter Verlag, který dobře splňuje základní požadavek zpřístupnit zdejším čtenářům Jungovo dílo v komplexní, avšak vydavatelsky zvládnutelné podobě. Jak říkají autoři předmluvy k německému vydání, jejich výběr není v žádném případě hodnocením Jungova díla, na straně druhé však nemohl být ani jakýmsi přísně proporcionálním průřezem autorovou nesmírně rozsáhlou tvorbou. Editoři se soustředili především na ústřední témata Jungova myšlení, která představují klíčovými texty. V této souvislosti je třeba na výboru ocenit, že Jungovy leckdy rozsáhlé stati nezkracuje a přináší je v původním rozsahu. Výbor prezentuje Junga jako myslitele, který přispěl především k poznání problematiky symbolu v jejích nesčetných aspektech: v teorii archetypů, v náboženství i v kultuře obecně. Vzhledem k tomu, že zásadní význam měly v Jungově díle jeho průkopnické studie o alchymii, přináší V. a VI. svazek kompletní překlad knihy „Psychologie a alchymie“. Tyto koncepce intenzívně ovlivnily především uměleckohistorická bádání, neboť obrátily pozornost k památkám, které do té doby ležely na okraji zájmu odborníků. Přestože Jungův přístup k alchymistické symbolice byt také v mnoha ohledech kritizován, jeho iniciační přínos byl mimořádný a zcela nezastupitelný.

logo
vybor_I

Výbor z díla: svazek I.
Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Bohumil Tesařík
Zveřejněna: Pedagogika, XLVI, 1996, str. 295; Čtenář, 48, 1996, č. 4, str. 148

V padesátých letech definitivně ztratila naše oficiální marxistická psychologie a pedagogika kontakt se světem a většina moderních západních koncepcí 20. století byla buď zcela ignorována, nebo údajně pro svou „idealisticky spekulující a subjektivní“ (tudíž reakční a nevědeckou) povahu jednostranně kritizována. Život a dílo řady velkých vědeckých osobností bylo zasunuto do stínu postupného zapomnění, což se v mnoha případech skutečně podařilo. Do značné míry to platí také o švýcarském psychiatrovi, psychologovi a filosofovi Carlu Gustavu Jungovi (1875 – 1961).
Byl profesorem na univerzitách v Basileji a Curychu a autorem koncepce analytické psychologie, zásadně se odlišující od Freudovy psychoanalýzy. Zprvu jeho spolupracovník dospěl vlastními výzkumy ke kritice některých Freudových teorií, zejména psychosexuálního původu neuróz. Po definitivní roztržce s vídeňským učencem založil v roce 1913 vlastní školu analytické psychologie. Psychiku pojímá v celosti všech vědomých i nevědomých psychických jevů, kde jsou základními psychickými funkcemi myšlení, cítění, vnímání a intuice. Do diagnostické praxe zavedl asociační experiment, vytvořil koncepci introvertní a extrovertní osobnosti a vytvořil teorii kolektivního nevědomí s jeho archetypy.
Brněnskému Nakladatelství Tomáše Janečka se po čtyřletém přípravném období podařilo zahájit vydávání „Výboru z díla C. G. Junga“, zaměřeného na nejširší okruh čtenářů. Výbor tvoří devět svazků v celkovém rozsahu asi tři tisíce stran. První svazek nese název „Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi“, uspořádali ho přední zahraniční znalci Jungova díla (H. Barz, U. Baumgardt, R. Blomeyer, H. Dieckmann, H. Remmler, T. Seifert) a také překlad je výsledkem práce sedmičlenného kolektivu našich renomovaných odborníků (K. Plocek, L. Běťák, J. Černý, K. Černá, D. Traugottová, J. Škodová, J. Dan).
Současně s „Výborem“ připravuje Nakladatelství Tomáše Janečka k vydání některé další Jungovy knihy a řadu publikací současných evropských i amerických jungiánů, dokreslujících analytickou psychologii v co nejširším záběru. Ve svém souhrnu jde o odvážný nakladatelský počin, na který odborná i laická veřejnost čekala více než půl století!

logo
vybor_VII

Výbor z díla: svazek VII.
Symbol a libido

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Symboly proměny I

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Milan Nakonečný
Zveřejněna: Psychologie dnes, 11/2005, str. 41

Tato kniha, jak naznačuje Jung v předmluvě, se stala mezníkem jeho vývoje, který předznamenal rozchod s Freudem, ale také se mu stala „programem následujících desetiletí“ jeho života pro nedokončenost a neúplnost jejího prvního vydání. Kniha, kterou má nyní čtenář v rukou, je tedy přepracovanou a doplněnou verzí jejího původního vydání. Jung její téma prezentuje citátem z knihy významného historika G. Ferrera o psychologických zákonitostech symbolismu: jde tu o teorii, která „vrhá světlo na jevy, kterých si nikdo nevšímá, nutí zkoumat fakta, o která se předtím nikdo nestaral“.
První část knihy věnuje autor problematice symbolu, jeho genezi a funkci a analyzuje zejména problém, odkud pochází „schopnost symbolického zobrazení“. Odpověď nachází v rozdílech dvou druhů myšlení. Jedním je myšlení uskutečňované v řečové formě, orientované „směrem ven“, přizpůsobující se skutečnosti. Druhým je „neřízené myšlení“, které „odvádí směrem od reality do fantazie minulosti a budoucnosti“ a neuskutečňuje se ve formě řeči, ale tak, že se v něm „obraz tlačí na obraz, pocit na pocit“, a to je snění. Archaické myšlení v obrazových symbolech je podle Junga regresí k archaickým životním tématům, tedy do oblasti kolektivního nevědomí. Je to odvážná hypotéza, či spíše jen velmi obecně formulovaný postulát opírající se o výběr starších psychologických poznatků.
Druhá část se zabývá konceptem energetické podstaty libida, neboť „celek psychických fenoménů není možné odvodit z jednoho pudu“, různými formami projevů libida, jeho „toky“ a „tlaky“. Jung chápal libido jako „energetický psychický proces, který prožíváme právě v podobě toho, co je nazýváno appetitus“, ale na rozdíl od Freuda nespatřoval libido, respektive jeho hédonickou podstatu, v sexualitě. Co je však jeho základem, „to víme právě tak málo, jako to, co je psýché o sobě“.
Psychologové uznávající spíše přísné empirické poznatky, mohou pochybovat o Jungových konceptech kolektivního nevědomí, archetypů, symbolu, synchronicity a dalších, které tvoří páteř jeho analytické psychologie. Mohou však v jeho díle najít i pozoruhodné příspěvky k fenomenologii introverze a extroverze, komplexů, fantazie, připomenout si jeho průkopnické práce k problematice asociací, jsou-li ochotni uznat, že empirické základy psychologie mohou tvořit také intuitivní zobecnění klinických zkušeností a mistrně uplatňovaná introspekce. Najdou tu i pozoruhodné podněty k přemýšlení o prehistorii lidské psychiky, ale i analýzy takových psychologických fenoménů par excellence, jako je láska, fantazie a další. Jungovo dílo vůbec je však určeno především těm, kdo chápou psychiku jako svět sui generis a přístup k němu jako cestu v prostoru s horizontem, který se přibližuje i vzdaluje současně.

logo
vybor_VII

Výbor z díla: svazek VII.
Symbol a libido

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Symboly proměny I

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Ivo Jirásek
Zveřejněna: Gymnasion, 5, 2006, str. 168

Sedmý svazek reprezentativního „Výboru z díla C. G. Junga“ přináší text psaný již v roce 1911, nicméně jeho základní zaměření, snaha doložit čtenáři, že lidská psychika je bezprostředně provázána s interpersonální oblastí prostřednictvím symbolů, je platná i po takřka stoleté časové odluce. Rozumění vztahu myšlení a jazyka od té doby jistě poskočilo mílovými kroky, nicméně stále můžeme obdivovat nejenom šířku, ale také hloubku tvůrčí interpretace, kterou před nás kniha předkládá. „Symbol není žádná alegorie ani semeion (znak), nýbrž je to obraz nějakého obsahu z větší části transcendujícího naše vědomí. Je nutno ještě objevit, že takové obsahy skutečně jsou, to znamená, že jsou to agentia (činitelé), s nimiž je konfrontace nejen možná, ale dokonce nutná.“
Publikace ve svém celku neříká a nevysvětluje, co symboly jsou, ale ukazuje, jak je možné je interpretovat, a to na pomezí psychologie (respektive psychoterapie) a úvah religionistických, či v některých částech až teologických rovin. Interpretace využívají nejenom hlubokých a velmi podrobných znalostí soudobé odborné literatury, ale také duchovních a náboženských spisů, beletrie i poezie … Na příkladu rozboru textu Frank Millerové je demonstrována individuální realizace projevů archetypů jakožto figur kolektivního nevědomí. Možná si položíme otázku, zda při porovnání individuální básně a náboženských konfliktů mnoha staletí nezachází taková analogie až příliš daleko, ale vzhledem k nadměrné racionalitě našeho poznání i žití je taková akcentace rozmezí psychologie a „duchovních věd“ stále potřebná. Proto má cenu zajímat se o symboliku snů a snažit se nikoliv o jejich doslovný výklad, ale spíše o tušení nějakého skrytého smyslu, proto je pro nás důležité stále se ohlížet do minulosti s poselstvím mytologických a náboženských obrazů. „Co se vědění týče, zbohatli jsme, nikoliv však co se týče moudrosti … Ve škole bohužel získáme jen zcela ubohou představu o bohatství a úžasné živosti řecké mytologie. Veškerou onu tvořivou sílu, kterou moderní člověk vynakládá na vědu a techniku, věnoval antický člověk své mytologii.“

logo
Synchronicita

Synchronicita

Autor knihy: Deike Begg (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Moderní pojetí

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Zapomeňte na náhody, stopujte jejich smysl
Autor recenze: Martin Nawrath
Zveřejněna: Kuřim, 12. 8. 2008

Když člověk dostane nečekaně darem knihu, která je útlá a má slibný název, je to dost důvodů k tomu ji ihned přečíst. Zvláště jmenuje-li se „Synchronicita, moderní pojetí“. Knihu vydala v tomto roce společně nakladatelství Emitos a Nakladatelství Tomáše Janečka. Autorkou je Deike Begg, psychoterapeutka a astroložka. S jakou lehkostí jsem zhruba stostránkovou knihu otevřel, s takovou jsem ji i přečetl. Nečekejte složité teoretické úvahy, vysvětlení vztahu času a událostí či hmoty. Ono to všechno v knize je, ale daleko působivější jsou příběhy, kterými své úvahy autorka dokresluje. Ne že by se vždy tomu všemu chtělo čtenáři věřit. V duchu si říkáte, že ta ženská má prostě štěstí, a nebo blafuje. Kdo však trochu k tématu synchronicity přičichl a zejména kdo má osobní zkušenost se smysluplnými náhodami, ví, že fenomén synchronicity není o statistice a dokazování. Vnoříte-li se do knihy s tímto předpokladem, kniha vás unese a nabije pozitivní energií. Člověku to nedá a daleko více zbystří vůči neobvyklým signálům těla, nenadálým návštěvám či zprávám. V knize samozřejmě narazíte na vliv a řadu citátů C. G. Junga, který termín synchronicita uvedl do širšího povědomí. Můžete zde přímo narazit i na vliv procesově orientovaného psychologa Arnolda Mindella – svět s námi flirtuje neustále, co z toho zachytíme, záleží jen na naší pozornosti. Nepřímo se tak také dostáváme do světa dona Juana. Chceme-li totiž flirtování světa vnímat, nestačí nám obvyklé návyky našich smyslů.
Vydavatelé na konec knihy pro dokreslení pohledů na fenomén synchronicity zařadili několik citací z relativně velkého počtu knih, které u nás k tomuto tématu vyšly. Dá se říci, že je zde i malé varování Jamese A. Halla: „… nevědomí využívá synchronicitu k tomu, aby nás na něco podstatného upozornilo, a vyhledávat a záměrně zdůrazňovat synchronistické fenomény není moudré…“ Nezdá se, že by se autorka knihy tímto varováním nechala příliš brzdit. Posouzení už ale nechám na čtenáři. Pro ty z vás, které téma zajímá, doporučuji jednu v knize necitovanou lahůdku. Je jí článek v revue Prostor (4/94) od F. D. Peata "O synchronicitě". Není dlouhý, ale obsahuje jak trochu uzemňující teorie, tak i nepříliš známý příběh setkání C. G. Junga s vynikajícím kvantovým fyzikem Wolfgangem Paulim. Je to setkání pro oba velmi významné a přetékající smysluplnou náhodou.

logo
Tělo a duše

Tělo a duše

Autor knihy: Albert Kreinheder (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Druhá strana nemoci

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: O nemoci a smrti, skromně a hluboce
Autor recenze: Martin Nawrath
Zveřejněna: Kuřim, březen 2009

Prolétne-li zběžně čtenář obálku a obsah knihy Tělo a duše amerického psychoterapeuta Alberta Kreinhedera, je pravděpodobné, že kromě zdařilé kresby na obálce ho kniha neosloví. Ani obsah kapitol, ani podtitul Druhá strana nemoci, ani fotografie staromódního strejdy s brýlemi, co jsou hodně „out“, neslibují nic překvapivého, nic, co by tady už nebylo. Důvěru a onu nezbytnou míru energie potřebné k tomu začíst se nám tak může dodat již osvědčené spojení sil Nakladatelství Tomáše Janečka a nakladatelství Emitos. S hlubokým přesvědčením mohu říci, že vložená energie se vám rychle a bohatě vrátí. A to od úvodní předmluvy až po symbolická a tichá slova, která knihu uzavírají.
Poměrně útlá kniha je specifická hned v několika ohledech. Tím nejpůsobivějším je ale samotný životní příběh autora, který skrze jednotlivé kapitoly prosvítá. Nejde totiž o žádný manuál, žádnou příručku k tomu, jak se vypořádat s nemocí a se smrtí. Více než psychoterapeutická erudice autora vás zasáhne jeho pokora. Knihu nepíše hrdina, který vítězí a radí ostatním, autor není primárně poučující. S neočekávanou upřímností píše o vlastních zápasech s tuberkulózou, artritidou a rakovinou, o vlastních prohrách a výhrách, přičemž termíny prohra a výhra zde ztrácejí opodstatnění. Autorovy osobní příběhy a postřehy jsou doplněny několika jeho terapeutickými případy, které, upřímně řečeno, nepůsobí ani zdaleka tak silně a inspirativně jako zbytek knihy. Ten má povahu až intimně deníkových zápisků. S mírnou nadsázkou si při čtení knihy můžete připadat, jako byste současně četli Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, knihy Arnolda Mindella o práci se snovým tělem a k tomu občas zalistovali v Tibetské knize mrtvých či v pamětech některého jogína. Přitom úvahy o smrti, Velké matce, animě nebo kundaliní působí tak přirozeně, jako by autor psal o spaní, vaření a hygieně.
Kniha se dá číst také jako křehké svědectví o cestě do jiného světa. Je povzbudivá, přestože nepovzbuzuje. Síla, která z ní vyzařuje, jako by se při četbě dala zpětně vyvolat. V této souvislosti snad přece jen jeden citát: „Hluboce soustředěn, s počítačovou obrazovkou před sebou se cítím vtažen do jiného světa. Jde o intimní chvíli se sebou samým, snažím se být sám sebou v nejčistší možné formě. Ocitám se v jiné realitě, v níž se cítím jako znovuzrozený.“ Skvěle napsaná a přeložená kniha pro ty, kteří jsou odhodláni snášet samotu a ticho nemocí i všudy a stále přítomné smrti.

logo

Pivovar v Olešnici

Autor knihy: Filip Vrána (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Publikace Filipa Vrány: Pivovar v Olešnici
Autor recenze: Marek Kodeda
Zveřejněna: http://www.pivovary.info/, Vydáno dne 31. 05. 2010

V žádném případě nemám v úmyslu odsunout chvályhodnost počinu Filipa Vrány až na konec recenze. Je evidentní, že autor udělal veliký kus badatelské práce a že svou publikací přispěl do mozaiky mapování historie moravského pivovarnictví.

Je ocenitelné, že autor se příliš nepouštěl do rozvádění úvodu a po několika větách o zrodu piva se ihned začal věnovat tématu. Stále se opakující se notoricky známé údaje o tom, kde se pivo poprvé objevilo a kdy se dostalo k nám, rozvláčně roztahané do několika kapitol, by v téhle publikaci působily dosti nepatřičně.

V první kapitole autor dokládá, že v Olešnici byl pivovar poprvé zmíněn v roce 1540 a že, ač byl vybudován rodem Pernštějnů, šlo o podnik obecní. Ani Olešničtí se nevyhnuli typickému sporu mezi majitelem panství, který měl pivovar v Kunštátě, a obcí o odbyt piva. Od první poloviny 19.století Olešnice podnik pronajímala.

V další kapitole se autor věnuje zničujícímu požáru pivovaru v roce 1827 a znovuobnovení provozu. Zajímavým obrazovým materiálem je řez budovy pivovaru z roku 1829. Popis vybavení a stavu pivovarských budov dává inventář z roku 1868. V publikaci jistě zaujme také plán anglického hvozdu z roku 1866.

Olešnický pivovar ukončil provoz v roce 1881. Ač autor nenalezl nikde zmínku o konkrétních důvodech, přisuzuje zánik konkurenčnímu tlaku nově vybudovaných či modernizovaných průmyslových pivovarů.
V následujících kapitolách se čtenář dozví, jaké byly další osudy pivovarských budov. Pradávné vzpomínky na pivovarnickou minulost Olešnice měly několikrát na kahánku, ale definitivně padlo rozhodnutí o zbourání většiny historických budov až v roce 1987.

V závěru autor přináší zajímavý seznam majitelů právovárečných domů a bohatou obrazovou přílohu, tvořenou jak historickými snímky, tak fotografiemi z bourání pivovaru a zachycením současné situace.

Je určitě škoda, že autorovi se nepodařilo nalézt informace o výstavu provozu. Je uváděna pouze výroba v roce zrušení. Filip Vrána si všímá zisků, které plynuly z fungování pivovárku obci, právovárečním a naopak, kolik muselo jít z obecní pokladny financí jako investice do provozu. Dočtete se, kolik nájemci platili obci. Nenaleznete však nikde zmínku o skutečné ekonomice podniku, tedy kolik bylo vynakládáno na provoz, nákup surovin, kolik příjmů plynulo z prodeje moku.

Publikace Filipa Vrány je bezesporu cenným exkurzem do života malého ručního pivovarského provozu v podmínkách malého středomoravského poddanského městečka. Všem těm, kterým historie pivovarnictví v českých zemích není lhostejná, by toto dílko nemělo chybět v knihovně.


logo

Pivovar v Olešnici

Autor knihy: Filip Vrána (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Vrána mapuje zaniklé pivovary
Zveřejněna: blanenské vydání Rovnosti, 2. 6. 2010

Vrána mapuje zaniklé pivovary
Blanensko - Po stopách zaniklých pivovarů se při svém bádání vydává Filip Vrána z Brna. Dostal se tak i na Blanensko. Chmelový nápoj se v minulosti vařil například v Olešnici, Boskovicích, Křetíně, Velkých Opatovicích, Šebetově či v Rájci-Jestřebí.
Na počátku Vránovy záliby byla láska k pivu. „Pivovary mě zajímaly jako každého chlapa. Jen jsem se to vše rozhodl brát poctivěji. Na vysoké jsem studoval zeměpis a dějepis, ale lásku k historii jsem profesně nepoužil,“ říká redaktor z povolání. Ten patří mezi nadšence, kteří mapují osudy pivovarů, jichž byly po České republice stovky. Vrána se zaměřuje na jižní Moravu. Nedávno mu vyšla publikace nazvaná Pivovar v Olešnici.
O osudu tamního měšťanského podniku se dozvěděl z podrobných zápisů olešnické kroniky. „Nechyběly v ní ani archivní fotografie. Další informace jsem našel v blanenském archivu. Mohl jsem si tak dovolit napsat větší rozsah textu,“ sděluje Vrána s tím, že vypátrat cokoliv o zaniklých pivovarech je docela fuška. Většina malých pivovarů byla totiž zbourána už v devatenáctém století. Vytlačily je velké pivovary v Jevíčku či Černé Hoře, kde šikovné ruce pracovníků vystřídaly stroje.
Lidé už často ani neví, kde všude malé pivovary stály. „Třeba ve Křetíně v místě, kde byl pivovar, je nyní parkoviště. V Rájci-Jestřebí se stalo z pivovaru potravinářské družstvo, které je naproti zámku,“ popisuje Vrána a vzpomene ještě pivovar ve Velkých Opatovicích či Šebetově, který se po ukončení výroby piva proměnil ve sladovnu. „Další malý pivovar stojí v Boskovicích. Je však v dezolátním stavu,“ podotýká publicista.
Každé panství o několika vesnicích mělo pivovar. Olešnický pivovar pochází podle Vrány ze šestnáctého století. Přestože jej postavili Pernštejnové, byl obecní. „Právo vařit pivo patřilo tenkrát k nejvýnosnějším. Týkalo se hlavně klášterů a měst,“ zmínil badatel s tím, že právě od šestnáctého století se právo vařit pivo rozšířilo i na šlechtu. „V roce 1830 Olešnice vyhořela včetně pivovaru. Pivovar pak byl obnoven, pivo se v něm přestalo vařit o dvaapadesát let později. Přesné důvody bohužel nejsou v zápisech uvedeny,“ pokračuje Vrána. Z bývalého pivovaru vznikla hospoda se skladem. Jenže umístění na náměstí hned vedle kostela se nezamlouvalo Římskokatolické farnosti. Postupně tak byl dřívější pivovar zbourán. Jeho větší část padla v osmdesátých letech, definitivně zmizel z povrchu zemského v letech devadesátých. „Zbyla z něj pouze lednice, kde je nyní muzeum strašidel,“ dodal Vrána.

Region| Jižní Morava

logo

Pivovary v Novém Městě na Moravě

Autor knihy: Filip Vrána (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Publikace Filipa Vrány: Pivovary v Novém Městě na Moravě
Autor recenze: Marek Kodeda
Zveřejněna: http://www.pivovary.info/, 19. 10. 2010

Brněnské nakladatelství Emitos, spol. s r. o. vydalo již druhou publikaci Filipa Vrány věnovanou historii jihomoravského pivovarnictví, tentokrát věnovanou Novému Městu na Moravě.
V úvodu se autor zmiňuje o prapočátcích výroby sladu a vaření piva ve městě a všímá si i faktu jak zdejší vrchnost, pánové z Pernštejna, podporovala obecně svou poddanskou obec a tudíž i její měšťanské pivovarnictví.

Vratislav z Pernštejna dokonce vydal kolem roku 1564 pro oblast výroby sladu a piva „artikule“, tedy listiny, ve kterých byly přesně upravovány jednotlivé procesy včetně stanovení dohlížitele. Byly zde stanoveny i pokuty za porušení předpisů. V roce 1580 potvrzuje měšťanům právo várečné.
Na konci 16.století Pernštejnové své panství Nové Město prodávají a nový majitel Vilém Dubský začal vařit v areálu zámku vlastní pivo. Následovala doba sporů mezi vrchností a měšťany o právo výroby piva. V první polovině 17.století vznikl oficiální vrchnostenský pivovar a zároveň bylo omezeno městské právo vařit pivo. Od roku 1699 se stal majitelem panství Ústav šlechtičen Mariánské školní nadace. Městu bylo právo vařit pivo definitivně vráceno až na počátku století osmnáctého. Důkazem byla tzv.pivovarní instrukce z roku 1747, která přesně definuje systém várek měšťanů a jejich kontrolu.

Autor si poté všímá situace novoměstského pivovarnictví v 19.století. Oba provozy v roce 1801 vyhořely, ale byly opět obnoveny. Panský pivovar byl od roku 1822 pronajímán a jeho výstav dosahoval až 3 000 hektolitrů moku. Městský podnik naopak v 19.století již pouze skomíral a jako nerentabilní v roce 1883 přestal vyrábět.

Filip Vrána se neopomenul zabývat obdobím, kdy si zámecký pivovar pronajala významná sladovnická rodina Dvořáků. Zejména se podrobně dočtete o Karlu Dvořákovi, který přišel do Nového Města sládkovat v roce 1903.
Publikace dále popisuje konec fungování zámeckého pivovaru. Provoz byl ve velmi špatném stavu, měl zastaralé technologické zařízení, v konkurenčním boji zejména s novým starobrněnským pivovarem nemohl uspět. Rok 1907 je uváděn jako posledním rokem vaření piva.

Autor samozřejmě dopátral, jak se vyvíjely další osudy budov městského i panského pivovaru. Uvádí rovněž přehled v Novém Městě působících sládků a objemy výroby.

V další části textu je na základě pamětí sládka Eduarda Dvořáka popisován technologický proces výroby sladu a piva na sklonku historie novoměstského pivovarnictví. Dočtete se například o postupu požahování sudů či o podrobném průběhu vlastní várky.

V závěru druhé historicko-pivovarnického dílka Filipa Vrány je přiložena zajímavá obrazová dokumentace zejména z fondů Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě. Jsou tu snímky pivních lahví panského pivovaru z přelomu 19.a 20.století, staré fotografie budov obecního i panského pivovaru, zdokumentován je i současný stav míst, kde se v Novém Městě na Moravě dříve vařilo pivo.

Počin Filipa Vrány nelze než pochválit. Zmapování dávno zaniklé tradice novoměstského pivovarnictví se myslím autorovi zdařilo.

logo

RU

Autor knihy: Kim Thúy (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Příběh vietnamské utečenky

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Poetická alternativa k novým vietnamským dějinám
Autor recenze: Petr Komers
Zveřejněna: www.klubhanoi.cz-stránky všech přátel Vietnamu, 06.01.2011

Vietnamská literatura má už dávno – kromě té oficiální – mnoho jiných tváří: vycházejí samizdaty, publikují se internetové texty, a psaním se také zabývá stále více Vietnamců žijících v emigraci – a někteří rovnou v jiných jazycích. Tak jako Kim Thuy, kanadská Vietnamka, jejíž francouzsky napsanou prvotinu Ru právě vydalo v překladu brněnské nakladatelství Emitos.
Kim Thuy pochází ze Saigonu (nar. 1968), část dětství tam i prožila, než se v deseti letech věku dostala se svými rodiči do exilu. Od té doby žije v Montrealu, ve frankofonní části Kanady. Na tamní universitě vystudovala práva, jazykovědu a překladatelství. Jak praví záložka knihy, "postupně byla švadlenou, tlumočnicí, advokátkou, majitelkou restaurace a autorkou kulinární rubriky". V roce 2009 vydala u Les Éditions libre expression svou novelu Ru, která byla vzápětí oceněna kritikou i literárními cenami (Cena generálního guvernéra pro francouzsky psanou prózu, Grand Prix RTL-Lire). Potěší, že český nakladatel nám představuje takto žhavou novinku, a ještě ve velmi solidním převodu zkušeného Oldřicha Kalfiřta.
Novela Ru se skládá z nějakých 130 stránek s neobvykle krátkými kapitolkami, jež někdy představuje pouhý odstavec o několika řádcích. Jako řada jednohubek, jež mají každá svou vlastní chuť a mohly by často obstát i jako samostatné kousky, anebo lépe: drobných vln, které přecházejí pozvolna jedna v druhou – většina z nich totiž hned na začátku volně přebírá motiv z konce kapitolky předchozí, byť spíše formou asociací než přímé návaznosti. Ostatně, podivuhodný název knížky má připomínat podobné vlny, ve vietnamštině totiž ru znamená kolébání, a ve francouzštině potok. Novela zkrátka unáší čtenáře lehce jako voda.
Sbírka těchto krátkých kapitol vytváří zajímavou, plastickou mozaiku z příběhů a dojmů člověka, který byl v dětství donucen opustit s rodiči svou vlast a jako jeden z tzv. boat people riskovat život pro lepší budoucnost. To byl i osud Kim Thuy; knížka tedy bez pochyby obsahuje řadu osobních zkušeností, leč autorkou přesto není prezentována jako autobiografická. Ostatně, jde o sbírku často až bizarních příběhů a detailů z nedávné vietnamské minulosti i z osobní emigrantské zkušenosti, které mají někdy blízko až ke karikatuře.
Kim Thuy už je hodně "pozápadněná" Vietnamka a mnohé její názory by se asi většině vietnamských Vietnamců moc nelíbily, např. když píše, že severovietnamský režim udělal dobře, když zakázal Jihovietnamkám nošení tradičního ženského šatu ao zai v době těsně po sjednocení Vietnamu, anebo když si v souvislosti s vietnamským kultem předků neodpustí poznámku: "Předkové – často hráči, nicky nebo násilníci, jakmile zemřeli, stali se předmětem uctívání, jejich fotografie byly položeny na oltář s vonnými tyčinkami, ovocem a čajem, stali se nedotknutelnými. Oltáře se musely umístit tak, aby předci shlíželi z patřičné výšky. Všichni potomci museli své předky nosit nikoli v srdci, ale nad hlavou." (str. 101)
Nejde tu však o nějakou prvoplánovou provokaci či emigrantskou ironii vůči ztracené vlasti. Text Kim Thuy nabízí kromě štědré hrsti příběhů i výrazné literární kvality, jež činí z této jedinečné prózy víc než jen pouhou sebeexhibici či generační výpověď. Autorka tu trousí živé obrazy, které víc než nějaké dlouhé komentáře odhalují jizvy poválečného Vietnamu, a načrtává nesnáze svých vrstevníků, kteří "se narodili v poraženém Saigonu a vyrůstali v nejtemnějším období vietnamské historie," jak možná spíš s trochou nadsázky komentuje dobu Kim Thuy (uvážíme-li, že předtím Vietnam zažíval přinejmenším stejně temné období válek…).
Scény z náročné a nejisté cesty boat people přes oceán, z uprchlického tábora, z cizího, dosud nesrozumitelného kanadského světa, kuriózní portréty jednotlivých členů bývalé prominentní rodiny, osudy fyzicky i psychicky postižených jedinců, vykořeněnců a úspěšných emigrantů, to vše a ještě mnohem víc podané v malých odměřených dávkách, z nichž každá má sama o sobě svou kompozicí i vypointovaností blízko k básni.
Ru je zkrátka knížkou, která přináší alternativní, leč o to zajímavější pohled na moderní vietnamské dějiny, a hlavně na osud jednotlivců, na něž tyto dějiny dolehly. Současně je však i výsostnou literární záležitostí, prózou kromobyčejně působivou, poetickou, ba krásnou.

Kim Thuy: Ru – příběh vietnamské utečenky. Přeložil Oldřich Kalfiřt. Vydal Emitos, Brno 2010 (francouzský originál 2009)

logo

RU

Autor knihy: Kim Thúy (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Příběh vietnamské utečenky

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Autor recenze: Jovanka Šotolová
Zveřejněna: www.iliteratura.cz, 3. 5. 2011

Ru
Kim Thúy: Ru. Příběh vietnamské utečenky, přel. Oldřich Kalfiřt, Brno, Emitos, 2010, 144 s.
Prvotina Kim Thúy, kanadské autorky vietnamského původu, vyšla roku 2009 v Kanadě v nakladatelství Les Editions Libre Expression. Spisovatelku zaskočilo, že příběh, který sepsala hlavně pro své dva syny a početné příbuzenstvo, zaujal nakladatele natolik, že se rozhodl ho vydat. O rok později knížka vyšla i ve Francii (nakl. Liana Levi) a postupně také v dalších zemích. Jen v Kanadě získala hned tři literární ceny, ve Francii byla odměněna významnou cenou Grand Prix RTL-LIRE. Česky vyšla v pěkném překladu Oldřicha Kalfiřta.
V útlé, osobitě napsané a moc zajímavé knížce autorka lehce a zdánlivě prostě přibližuje složité a pohnuté období z historie své rodné země. Hlavním záměrem sice bylo popsat (a vysvětlit) zkušenost vietnamských uprchlíků počínaje šedesátými a sedmdesátými léty 20. století a naznačit, co všechno exulanty čekalo v jejich „novém" světě, knížka se ale zdaleka neomezuje jen na svědectví o těžkých osudech. Útržky svého osobního i mnoha dalších příběhů Kim Thúy prokládá i jinak inspirovanými úvahami a postřehy, čímž knihu jednak odlehčuje, jednak posouvá do obecnější roviny. Když připomíná důvody vietnamského exodu, vrací nás ke složitým momentům vietnamské historie. To vše ale jen v podtextu vyprávěných epizod: k cenným aspektům textu patří, že autorka „nepřednáší“, nevysvětluje dějiny, fakta zmiňuje spíš jako nutnou dataci nebo zasazení daného fragmentu do určitého konrétního místa.
Kim Thúy volí zajímavý styl, který trochu připomíná dětské vyprávění a zároveň navozuje představu o vypravěčce, jež má tolik co říct, že se nemusí zdržovat kudrlinkami ani získávat čas rozmělňováním sděleného. Jako by se jen chtěla podělit o své postřehy a pozorování, nikdy nekritizuje, nekomentuje – o to silnější je její výpověď. V krátkých, většinou ani ne jednostránkových textech připomíná životní peripetie své, svých blízkých či známých, doplněné momentkami o náhodně zahlédnutých postavách. Námětem těchto zpovědí se ale stávají i předměty, vůně, jídla, poznatky o jazyce – třeba o tom, jak se projevuje vietnamské a „západní“ vidění světa ve způsobu, jak je pojmenováván, o odlišných zvycích na různých místech zeměkoule (kdo by se nadál, že pohlazení po hlavě může pro Vietnamce znamenat urážku). Fragmenty vzpomínek či úvah jsou nenápadně, nenásilně provázané, pokračování však není dáno chronologií prožitků, nýbrž řetězením momentů, jak se autorce vybavují na základě vyřčených slov: poslední věta jednoho textu tak zpravidla předurčuje námět toho dalšího.
Zážitky z války se prolínají se vzpomínkami z dob míru, svět krutosti a utlačování alternuje idylka provázená dobrosrdečností, vzájemnou výpomocí, dobrými vztahy s rodinou i neznámými. Čím prostší jsou zmínky o tom, jak třeba bohaté rodiny shromáždily veškeré zlato (hodnota peněz byla v té době a té zemi zcela nespolehlivá), jak promyšleně ho uchovávaly a pak všechno jmění vsadily za možnost odjet ze země na chatrné loďce, tím silnější sdělení zprostředkovávají. Stejně stručné, ale zajímavé a poučné jsou zápisky o tom, jak funguje vietnamská rodina – doma, anebo v cizině. Tragické příběhy střídají úsměvné i komické historky, přičemž všechny jsou buď těžko uvěřitelné, anebo lidsky banální, a vždy podané s úctou k lidem, k jejich hrdinství či dobrotě. A samozřejmě s vědomím ceny, jakou má svoboda. V té souvislosti ty zlehka nadhozené, jen jakoby míjené osudy všelijakých autorčiných příbuzných i mnoha dalších Vietnamců doznívají dlouho i po odložení knihy.
Jaksi mimoděk uvedená konstatování o tom, co má v životě opravdu cenu, a čeho se naopak můžeme lehko vzdát, nevnímáme jako patetická moudra, ale přijímáme jako skromnou zpověď člověka, jenž prošel životem pro nás naprosto nevídanou cestou. Odlehčení textu poskytuje schopnost autorky vrátit se do dětství a připomenout si své někdejší naivní představy a strasti. Opět však podané bez nežádoucího odstupu nebo snad ironie, jen jako konstatování o světě, který každý známe a vidíme jinak.
Pouť napříč kusými vzpomínkami z dětství, dospívání i současnosti rámují autorčiny životní peripetie. Vyrostla v zámožné a důležité rodině v krásném domě v Saigonu (později Ho Či Minovo Město), v deseti letech však s rodinou ze země utíkají před komunisty. Jako mnoho dalších „boat people“ se vydávají na nebezpečnou plavbu pevně přesvědčeni, že smrt na moři je lepší volba než zbídačení a utrpení ve vlasti. Po určité době strávené v nepředstavitelných, fyzicky, hygienicky i duševně náročných podmínkách v uprchlickém táboře v Malajsii se dostávají do Quebeku, kde se pro ně městečko Granby stává rájem osídleným anděly. Jejich obzory, dosud omezené představou života „doma“, který navždy skončil a změnil se v panoptikum zlomených osudů, se náhle rozšiřují o „americký sen“.
Ač jde o velká témata dějin i lidství obecně, vyprávění v sobě nemá za mák patosu, afektu ani sebelítosti. A to přesto, že jak z kusých zmínek vyčítáme, autorka se sice životem prodrala k úspěchu hned v několika povoláních, ale vedle toho například vychovává autistické dítě. Anebo se bezděčně svěří i s dalšími momenty z osobního života, jež nepatří jen k těm zářným. Vietnamsko-kanadské střípky ze spisovatelčina dětství totiž doplňují i úsečná zamyšlení o „dnešku“, o tom, jak na základě životní zkušenosti reflektuje třeba své vztahy k mužům nebo samotný obsah slova a pojmu láska; o důležitosti rodiny, jejíž asijské a americké pojetí je nesouměřitelné; o tom, co mají rodiče předat dětem, a co naopak děti čekají od rodičů...
Působivé na knize je, že autorka vlastní často trpkou zkušenost nestaví na odiv, vypráví všechny ty příběhy hlavně proto, aby uchovala „paměť národa“. A vypráví skromně, s pokorou, s úctou ke všem svým postavám. Až překvapivá schopnost vzpomínky jen zběžně nahodit, nezabíhat do podružných detailů plyne možná z toho, že francouzština přece jenom není rodným jazykem Kim Thúy. V jednom rozhovoru upřesňuje, že vietnamštinu má jako vyjadřovací prostředek nejpohotovější, angličtinu jako nejpřesnější, protože byla jejím pracovním nástrojem v době, kdy působila jako advokátka. Ale pouze ve francouzštině je prý schopná psát – tento zvláštní aspekt ovládání jazyka popisuje i ve své knize, kde vzpomíná, že ji po příchodu do Kanady pokládali za hluchoněmou. Jazyk se učila v konceptech poznávání okolního světa: dlouho třeba jako své vytoužené povolání uváděla „chirurg“ čistě jen proto, že neměla představu o žádném jiném možném zaměstnání a v její slovní zásobě chyběla výbava proto, aby své sny jakkoli jinak pojmenovala.
Vietnamista Petr Komers v (jinak pochvalné) recenzi uvádí, že „Kim Thuy už je hodně ‚pozápadněná‘ Vietnamka a mnohé její názory by se asi většině vietnamských Vietnamců moc nelíbily, např. když píše, že severovietnamský režim udělal dobře, když zakázal Jihovietnamkám nošení tradičního ženského šatu ao zai v době těsně po sjednocení Vietnamu“ – což asi bohužel těžko od nás z Čech kdokoli jiný než odborník na Vietnam posoudí. Naopak mám pocit, že v našem prostředí se této knížce může podařit aspoň zčásti narušit zdejší nemilá klišé o vietnamské komunitě, jež ovládla místní prostory stánky s levným, a proto nedokonalým zbožím, nebo stojí za rádoby čínskými, dnes už i vietnamskými restauracemi nižších kategorií.
„Ru“ znamená vietnamsky „ukolébavka“, „kolébat“ a ve francouzštině „potůček“, ale i přeneseně „pramínek“ – slz a podobně i krve anebo peněz. Všechny ty významy jsou v záhadném názvu knihy obsaženy. Možná škoda, že český nakladatel považoval za potřebné tajemný název Ru, pod kterým kniha vyšla v Kanadě i ve Francii, doplnit dovětkem Příběh vietnamské utečenky. I když jistě určité čtenáře naláká, jiné může naopak odradit. A knížka je mnohem bohatší, literárně zajímavější i obsahově širší než „jen“ takový dokument, tedy výpověď o jednom osudu.
Kim Thúy, jak se dočteme z údajů nakladatele a několika publikovaných rozhovorů, do Kanady přišla, když jí bylo deset. V Kanadě vystudovala, pracovala jako advokátka v prestižních právnických společnostech, později se pracovně vrátila do Vietnamu, kde působila v kanadském poradním týmu pro uskutečnění legislativních, ekonomických a sociálních reforem, dva roky žila v thajském Bangkoku. Po návratu do Montrealu si Kim Thúy spolu se svým strýcem otevřela vlastní luxusní vietnamskou restauraci, již několik let vedla. Teprve poté, co si přiznala, že ji tato práce už moc nepřináší, rozhodla se zkusit psát knihy. Hned ta první jí přinesla značný úspěch.

logo

Touha po ráji

Autor knihy: Mario Jacoby (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Psychologická perspektiva archetypu ráje

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Jungiánský psycholog přemítá o lidské potřebě ráje
Autor recenze: Jan Lukavec, kulturolog, redaktor serveru iLiteratura.cz
Zveřejněna: iDnes.cz, 19. 5. 2012

Také toužíte spočinout v ráji? Co tato touha může vyjadřovat? Na to hledá odpověď nedávno česky vydaná kniha švýcarského psychologa Maria Jacobyho, kterou zde recenzuje Jan Lukavec.
Knih o nebi a ráji u nás vychází vcelku dost. Najdeme mezi nimi historické exkurzy zkoumající, jak se myšlenka ráje vyvíjela v minulosti (Dějiny ráje. Zahrada rozkoše od Jeana Delumeaua), i vize současníků, třeba příběh muže, který prý nedávno „strávil devadesát minut v nebi“. Nakladatelství Emitos k nim přidalo titul pojímající „ráj“ z perspektivy analytické či chcete-li hlubinné psychologie. Autor knihy, švýcarský jungián Mario Jacoby (1925-2011), vychází z toho, že „bezkonfliktní život prostý všeho utrpení a deprivací je věčný lidský sen, vyznačující se značnou emoční silou. Sen o dokonalém štěstí se téměř ve všech kulturách vtěluje do mýtu o ráji“. Vytváříme si jej především coby protiváhu vůči tomu, co nám nejvíc schází. V této souvislosti Jacoby zmiňuje indiánský kmen Zuňiů, jenž žije v poušti za neustálého nedostatku vody a svůj ráj umisťuje pod veliké jezero. Jestliže na Zemi smějí Zuňiové tančit a zpívat jen při několika málo svátečních příležitostech, v jejich ráji se naopak zpívá a tančí celý den.

Nutný krok vyhnání
Jacoby na mýty o ráji aplikuje jungiánskou teorii archetypů, která je univerzální a dá se možná až příliš snadno použít téměř na cokoli. Zvláště se autor zaměřuje na ráj biblický. Podle něj „ráj může znamenat, že nevidím, že moje existence tkví v nečistotě a bezmoci, že žiju v surové realitě“. Jedině tehdy, když se „mi otevřou oči, stejně jako Adamovi a Evě, začnu vnímat realitu, a tak nastane konec domněle rajské existence“. Vyhnání z ráje tedy autor interpretuje jako nutný krok lidstva na cestě k plně vědomé existenci. Ostatně mýtus o prvotním pádu podobně chápali již gnostici a po nich klasický německý filozof Immanuel Kant, podle něhož šlo o přechod „od hrubosti zvířecího stvoření k lidskosti, od vlády instinktů k řízení rozumem, z poručnictví přírody do stavu svobody“. (U nás v tomto smyslu píše dnes filozof Jaroslav Špirk, že „prvotní hřích se jeví jako prvotní akt lidské svobody, tedy jako prvopočátek individualizace“.)
Rovněž postavu ďábla oproti tradiční křesťanské představě vykládá Jacoby spíše pozitivně. Německé Teufel (ďábel) podle něj souvisí se Zweifel (pochybnost), z hlediska plynutí života se mu pochybování jeví jako nezbytné a pozitivní, je předpokladem duševní vitality.

Děti v kibucech a kolektivní matka
Jako snad každý psycholog, ani Jacoby nemůže vynechat dětství, a zvláště vztah dítěte k matce. Právě pocit, že člověk je součástí vyššího řádu, který zprvu představuje právě matka, je dle Švýcara zdrojem pozdější náboženské víry, a touha po původní jednotě s matkou je prý prapříčinou naší touhy po ráji. Autor sleduje, kde všude se dnešní člověk snaží nalézt „náhradní matku“. Někteří chtějí původního „rajského stavu“ dosáhnout „splynutím“ se svým „mateřským“ terapeutem (i když skutečným smyslem terapie má být „objevování sebe sama“), jiní touží po ochranitelské „matce“ v podobě pečovatelského státu (podobné myšlenky u nás rozvíjí Stanislav Komárek, který popisuje psychickou závislost na vědeckých institucích čí církvích).
Zajímavější je v této souvislosti Jacobyho příklad izraelských kibuců. Děti, které v nich byly vychovávány, nevyrůstaly v konkrétní rodině. Ty v nich byly původně zrušeny a matku nahradila skupina vrstevníků. Jak se takové děti vyvíjely? Podle Jacobyho – a amerického psychoanalytika Bruna Bettelheima, jehož Švýcar cituje – pokus se životem v kibucu vyvrátil předpovědi psychologů, že systém oddělující děti od rodin musí skončit katastrofou. Matku prý totiž dětem nahradil kolektiv vrstevníků. Nicméně mnohé z nich prý nepřítomnost rodiny kompenzovaly silnou citovou vazbu k určitému místu v blízkosti své osady. Uprostřed přírody tak hledaly „určitý druh přijetí, které by je k ničemu nezavazovalo, tedy cosi, co ve svém životě nezažili“.

Na vodě
Jacoby se však nezmiňuje, že vývoj v mnoha kibucech spěl spíše k privatizaci a k omezování kolektivního života, ani o tom, že Bettelheimovy předpovědi o budoucím profesním vývoji dětí vychovaných v kibucech se nenaplnily.
Autor se dále zabývá tím, jak odlišně probíhá výchova dětí v domorodých kulturách, což je téma každého úvodu do sociální a kulturní antropologie. Méně konvenční jsou Jacobyho úvahy nad tím, jak se v minulosti proměňovaly vztahy mezi dětmi a rodiči. Přebírá schéma amerického sociálního myslitele a zakladatele Institutu psychohistorie Lloyda deMause, který rozlišil tyto fáze: usmrcování novorozenců (do 4. století po Kristu), opuštění (4.-.13. století), ambivalence (14.-17. století), proniknutí (18. století), socializace (19. století až polovina 20. století), podpora (od poloviny 20. století). V současné době bychom prý tedy měli žít ve stádiu, kdy „dítě ví lépe než jeho rodiče, co v jednotlivých údobích svého života potřebuje“.
Tento koncept je spekulativní. Není tedy divu, že když roku 2002 DeMauseho texty hodnotil v časopise Psychologie Dnes Milan Nakonečný, který by pro podobné myšlenky mohl mít pochopení, konstatoval, že by „zděsily i pravověrného psychoanalytika“, a historikovi „zbývá jen pláč nad zavádějící pavědou“. Na druhé straně je pravda, že v oblasti lidské psychiky v průběhu dějin ke změnám dochází a je obtížné tyto posuny přesvědčivě postihnout.

Svůdné atrapy
V tematicky pestré Jacobyho knize najdeme i zmínky o etologii. Ale nejpodstatnější etologické poznámky, potenciálně se vztahující k naší touze po ráji, tam schází. Pokud totiž autor tvrdí, že „v tomto světě se jen velmi málo věcí přiblíží představě, kterou jsme si o nich vytvořili“, tak totéž platí i pro svět zvířat. Když si totiž zvířata mohou vybrat z objektů, které jim nabízejí lidští experimentátoři, dost často volí ty, které ve volné přírodě neexistují (podobně jako lidské tvory přitahují reklamní lákadla, která bychom mimo virtuální marketingový svět hledali jen těžko).
Jak rád zdůrazňuje již zmiňovaný Stanislav Komárek, ptáci upřednostňují modely vajec natolik rozměrné, že by je nikdy nebyli schopni snést ani obsednout; mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány díky tomu, že jsou kýženou „nadnormativní atrapou“ běžného mláděte se širokým žlutým jícnem; mláďata některých druhů racků pro svou orientaci preferují skvrny na zobácích rodičů v barvách, které se u nich v reálných podmínkách nevyskytují. Alespoň pro mě je to mnohem přesvědčivější argument pro to, že i my lidé jsme „od přírody“ nespokojení – jenže na rozdíl od zvířat nadále budeme útěchu hledat ve světě mýtů, pohádek pro děti i dospělé nebo třeba u hlubinných psychologů. Jacobyho kniha se nesnaží namluvit, že se touhy po nereálném spočinutí a dokonalém štěstí zde na Zemi někdy zbavíme, nebo že bude stoprocentně vyplněna, nicméně částečně ukazuje cestu, jak s vědomím oněch nereálných přání žít.

Autor: Jan Lukavec, kulturolog, redaktor serveru iLiteratura.cz

logo

Limity medicíny

Autor knihy: Ivan Illich (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Nemesis medicíny - zaprodané zdraví

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Nemesis medicíny
Autor recenze: Radkin Honzák
Zveřejněna: aktuálně.cz, 26. 5. 2012

Zamyslíme-li se nad medicínou v celospolečenském kontextu, nemůžeme popřít, že se jedná o velice významnou instituci, jejíž moc je srovnatelná s mocí středověké církve, ovlivňující životy všech občanů, ať již chtějí, nebo ne.

Bez lékařské asistence se neobejdou ani dvě nejzásadnější události v životě jedince: porod a smrt. Dětství je prošpikováno očkovacími jehlami, lékaři určují, zda je dítě schopné nastoupit do školy, nebo naopak nechodit do školy, řidičský průkaz nezískáte bez příslušné prohlídky, řadu povolání nemůžete vykonávat, protože vás do nich doktor nepustí a když vás tam pustí, musíte ho pravidelně navštěvovat, vyplazovat na něj jazyk, nechat si měřit tlak, brát krev. Za nemoc je označováno cokoliv, počínaje dětstvím a konče stářím.

Z novin, televize, internetu a dalších informačních kanálů na nás vykukují moderní šamani, nařizují polykat ty neb ony léky, zakazují sladké, slané, kyselé, tučné, doporučují pastu na zuby, mazání na klouby, hygienické pleny, zhubnout, přibrat na váze, jíst rajčata a pak zas nejíst rajčata, smažit jen na oleji, nesmažit, ale dusit v páře, a tak dále, atakdále.

Je to tak dobře? Ivan Illich (1926-2002), autor výbušné knihy Limity medicíny, která nyní konečně vyšla také u nás a téměř čtyřicet let po svém prvním vydání na výbušnosti neztratila, je přesvědčen, že ne. Současnou úlohu medicíny pro společnost považuje za zhoubnou. Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví. Tak zní úvodní věta publikace, která pochopitelně nejprve neobyčejně pobouřila medicínské profesionály, nakonec však byla na mnoha západních universitách zařazena mezi povinnou literaturu.

Limity medicíny, známé už dlouho zasvěceným spíše z podtitulu jako Medical Nemesis, vyšly poprvé v roce 1975. Nemesis je řeckou bohyní odplaty, která přichází, aby potrestala „hybris“, svévolné překročení zákonů uměřenosti. Obojí autor vidí v systému, který přerostl do obludných rozměrů, v nichž ničí sám sebe. Mechanismus, jímž se to děje, je kontraproduktivita, dobře demonstrovatelná třeba na dopravním systému. Tak dlouho přibývalo pohodlných, luxusních, výkonných a pokud možno co největších automobilů, až to došlo tak daleko, že dostat se z bodu A do bodu B je pěšky rychlejší než autem.

Myšlenkovou osu knihy tvoří kritika iatrogeneze. Pokud užíváme dnes toto slovo, máme většinou na mysli poškození konkrétního pacienta konkrétním lékařem, medicínským postupem, nebo lékem. Illich povýšil tento termín do sociologického rozměru a označil jím medicínský diktát uplatňovaný v moderní společnosti a škody, které medicína jako instituce páchá. Iatrogenezi dělí na klinickou (bezúčelná nebo škodlivá léčba), sociální (medicína si podmaňuje stále větší oblasti lidských životů a podniká kroky, které s jejím původním posláním mají už pramálo společného) a kulturní (zdravotní podnikání podlomí vůli lidí protrpět vlastní realitu a oslabuje tak jejich schopnost jí čelit).

Zde je jeden z mnoha v publikaci uváděných příkladů: Až do roku 1960 bylo 96 % dětí v Chile kojeno do jednoho roku, někdy i déle. Potom, během jedné dekády, byly chilské ženy podrobeny intenzivní politické indoktrinaci, a to jak ze strany pravicových křesťanských demokratů, tak ze strany nejrůznějších levicových stran.
A tak již v roce 1970 kojilo pouze šest procent matek po celý první rok, 80 % jich své děti odstavilo do dvou měsíců po porodu. Výsledkem bylo, že 84 procenta potenciálního mateřského mléka zůstala nevyprodukována. Na chilské vypasené pastviny bylo dodáno dalších 32 000 krav, aby nahradily chybějící mléko, jak jen by to bylo možné. Protože kojenecká láhev se stala symbolem, objevily se s ní mezi dětmi, jimž byl odepřen mateřský prs, také nové nemoci. Protože matky postrádaly jakoukoliv zkušenost, jak zacházet s nekojenými dětmi, staly se tyto děti novými konzumenty léčebné péče a jejích rizik. Je obtížné porovnat škody, které vznikly náhražkou prodávané výživy za mateřské mléko s výhodami, jež přinesly medicínské intervence v dětské nemocnosti včetně chirurgických náprav od rozštěpů po srdeční vady.

Myslím, že pamětníci podobných aktivit u nás mohou dosvědčit, že nadšený propagátor těchto postupů kombinovaných s hromadným ustájením dětí v kolektivních zařízeních měl trefnou přezdívku JESLE A NESTLÉ. Mne neměl rád, protože jsem mu s vážnou tváří nabídl reklamní slogan na Feminar: Každá kráva matkou! K jeho cti budiž řečeno, že posléze prozřel; nicméně jedna generace to odskákala.

Autor upozorňuje na skutečnost, že systém je nereformovatelný zevnitř a že jediné možné řešení je politické. Jeho návrhy se ale ve srovnání s faktickou mocí medicínského establishmentu jeví naivní. Nutno dodat, že jako prorok se v řadě věcí zmýlil, ale jako analytik ťal mnohokrát do živého. I po několika desetiletích zůstává systém – v mnoha směrech skutečně nezdravý – nedotčený, pevně zaštítěný pseudohumanistickými hesly o ušlechtilých cílech, přičemž zisky nečerpá občan, ale farmaceuticko-průmyslový komplex.

Kniha není kritikou lékařů, jako vykonavatelů poslání, ani obětí, naivních pacientů, kteří se této hry účastní, ale systému, který žije vlastním životem bez ohledu na skutečné potřeby lidí. Povinně by ji měli číst všichni, kdo chtějí systém reformovat, a také všichni, kdo se o něm a o jeho podstatě chtějí dozvědět víc. Pohled z druhé strany není vlídný, ale to neznamená, že není nutný.

logo

Limity medicíny

Autor knihy: Ivan Illich (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Nemesis medicíny - zaprodané zdraví

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Medicína jako tanec mezi kapkami deště
Autor recenze: Radkin Honzák
Zveřejněna: Vesmír, 91, str. 458, červenec-srpen 2012

Jen málo lidí je schopno kriticky nahlédnout na své počínání. Dá-li to velkou práci jednotlivci, jde to ještě hůře ve společenství. Ještě těžší je to v případě zaběhaného systému. Každý je přesvědčen, že dělá to nejlepší, což má pro sebe i navenek požehnáno tím, že „tak je to přece normální“. Jsou-li motivace aktivit jedince, skupiny nebo systému pouze ideové, je náhled obtížný, téměř nemožný pak je, připojí-li se motivy mocenské a ekonomické. Reflexe zvenčí jsou pro systém překvapivé, nevítané a vesměs vyvolávají prudký odpor. Nebo naprosté ignorování předloženého rozboru a jeho převedení do kategorie humoristické četby, což postihlo Parkinsonovu brilantní analýzu byrokracie nazvanou „Zákony profesora Parkinsona“.
Knihu známou u nás zasvěceným spíše z podtitulku jako Medical Nemesis, autora Ivana Illiche, kněze, historika, filosofa a polyhistora, především ale moudrého člověka, stihl první z uvedených osudů. Proč? Tvrzení profesora Parkinsona, že každá instituce doroste až do té úrovně, že si vystačí sama, nebo že každý kariérně úspěšný člověk se dostane až do postavení, v němž už není kompetentní, se mne a nás netýká, „já a my“ jsme přece na neustálém vzestupu. Trochu podle mantry: všichni Kréťané jsou lháři, řekl jeden Kréťan.
Zahájit ale analýzu zdravotnictví provokujícím hlasitým výkřikem: „Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví,“ je přinejmenším opovážlivé. Zdravotní systém je posvátná kráva, dává mléko nám všem a navíc patří k „rozumu epochy“, který atakují jen heretici a šílenci. Zkuste na rovinu říci představitelům nejvznešenějšího poslání, hlavně pak těm, kteří posvátnou krávu nejen dojí, ale přímo vysávají, že jejich aktivita směřuje více k udržování nemocí, než ke skutečnému zdraví lidí, že lidi připravuje o jejich skutečné self a de facto je zotročuje, jen to zkuste!
Ivan Illich to nezkoušel, on to udělal. Vytrénován předchozí analýzou a odsouzením systému vzdělávání se pustil nemilosrdně do medicíny. Kriticky třeba říci, že občas mířil vedle a jako každý prorok se někdy šeredně mýlil, ale většinou ťal do živého a naprostá většina jeho postřehů platí dodnes. Neobviňuje zúčastněné lékaře, ani naivní pacienty, kteří jsou spíše obětmi a nevědomými spoluhráči, ale celý systém současné zdravotní péče roztáčený farmaceutickým a průmyslovým medicínským komplexem. Hluboká znalost historie a dobrá orientace jak v medicínské, tak v ekonomické problematice a především dlouholetá praxe v nejchudších oblastech světa stejně jako znalost světa bohatých, umožnila autorovi napsat mnohovrstevnou studii dějin západní medicíny a jejího sociálního zařazení a vlivu od antiky až po dnešek,
Krátká první část s názvem Klinická iatrogeneze demytizuje úlohu připisovanou medicíně v historickém procesu, který dospěl ve vyspělých zemích k současné dlouhověkosti obyvatelstva v relativně dobrém zdravotním stavu. Prohlašuje naopak, že jde o důsledky zlepšení ekonomických, sociálních a ve všech směrech hygienických podmínek (kanalizace a sanitární zařízení, zdroje nezávadné vody, osobní hygiena, výživa), na které medicína sice poukázala, ale které do její přímé kompetence nespadají. Nicméně medicína si je stále neprávem připisuje k dobru.
Iatrogeneze je odvozena z řeckého „iatros“ – lékař a „genesis“ – původ. V běžném hovoru se tento termín používá pro poškození konkrétního pacienta konkrétním lékařem, lékem či postupem. Ivan Illich rozšiřuje a povyšuje jeho význam na celospolečenský dopad medicínského systému. Sociální iatrogeneze, část druhá, mapuje a analyzuje rozprostírání medicíny za hranice, které původně měla. „Dříve...se pokoušela podpořit přirozené procesy hojení... Nyní se snaží uskutečnit sny rozumu. Například perorální antikoncepce je předepisována, aby zabránila normálním dějům u zdravých osob.“
Autor říká, že medicína dostala radikální monopol na režii životů všech lidí. Protože představuje též morální počínání, ovládá prostor na určování toho, co je správné, a co ne. To vše má vliv na „peněženku a na domácí lékárničku“. Ale medicína má ještě větší moc: může proměnit lidi v pacienty jen proto, že jsou nenarození, novorození, menopauzální, nebo třeba staří. A tím podléhají jejímu vlivu, ačkoliv jejich neduhy by dokázal řešit laik, který prošel kurzem první pomoci. Celý tento proces končí ekonomicky náročným a lidsky nedůstojným „tancem kolem smrti“, kdy náklady na několikadenní „péči“ mohou překročit předchozí celoživotní výdaje za léčbu.
Kulturní iatrogeneze, která je obsahem třetí části, představuje podle autora „třetí rozměr medicínského popření zdraví, ...kdy zdravotní podnikání podlomí vůli lidí protrpět vlastní realitu ... a oslabuje tak jejich schopnost jí (bez medicínské pomoci) čelit.“ Tato část je rozdělena do tří podkapitol věnovaných bolesti, nemoci a smrti. Všechny vycházejí z historické zkušenosti přírodních národů, které věděly, jak tyto situace ritualizovaně řešit s hlubokým přesvědčením a vědomím, že utrpení je nedílnou součástí života.
Oddíl nazvaný Smrt proti smrti představuje úžasný vhled do minulosti evropské civilizace, protože jak píše Illich: „Obraz smrti je současně nejvěrnějším obrazem převládajícího konceptu zdraví. Tento obraz zachycuje kulturně podmíněné očekávání jisté věci, která se však odehraje v nejistém čase.“ Během pětiset let prošel obraz pěti stadii, z nichž každé má svou specifickou ikonografii: tanec mrtvých patnáctého století, renesanční tanec smrti s kostlivcem, scéna na loži, kde vláda minulosti přebírá moc nad starým zhýralcem, lékař devatenáctého století zápasící s fantomy zmaru, lékař poloviny dvacátého století stavící se mezi smrt a pacienta a konečně obraz současný: smrt v intenzivní nemocniční péči.
Politika zdraví je předmětem čtvrté části. Jednak je tu probrána specifická kontraproduktivita, kterou lze předvést např. na systému dopravy, která se tak dlouho zdokonalovala a zlepšovala, až je téměř nehybná a nefunkční – zde komplikovaněji na medicínském systému. Dále pak kapitola obsahuje upozornění, že celý systém je zevnitř nereformovatelný a že jediná možnost jeho změny musí jít politickou cestou. Navrhovaná politická protiopatření (trochu naivní, protože ve hře o hodnotu, jakou je zdraví, nebudou „zákazníci“ zdravotní péče zdaleka tak radikální, jako při prosazování požadavků na automobil) a představa cesty návratu ke zdraví tvoří závěr knihy.
Ivan Illich vydal svůj spis v době, kdy technologiemi obohacovaná heroická medicína byla na vítězném postupu a pomalu se zdálo, že smrt bude zrušena, nebo alespoň oddálena do biblického věku. Medicina sice došla k závěru, že tak snadné to nebude, zdaleka však ne k nápravě systému, který je stále stejně kontraproduktivní. V závěru života Ivan Illich charakterizoval medicínu jako tanec mezi kapkami deště se snahou ďábla nemoci současně vyhnat i ochočit.
Nejen proto, že nám kriticky ukazuje rub na první pohled tak ušlechtilé snahy, jakou se medicína jeví, ale také pro humanistický náboj, kterým je kniha prodchnuta, se dá číst jako žhavá novinka dnes, téměř 40 let po prvním vydání.

Praha – květen 2012 MUDr. Radkin Honzák, CSc.

logo

Limity medicíny

Autor knihy: Ivan Illich (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Nemesis medicíny - zaprodané zdraví

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Pobouření medicínských profesionálů
Autor recenze: Radkin Honzák
Zveřejněna: Psychologie dnes, 7-8, str. 63, červenec 2012

Zamyslíme-li se nad medicínou v celospolečenském kontextu, nemůžeme popřít, že se jedná o velice významnou instituci, jejíž moc je srovnatelná s mocí středověké církve ovlivňující životy všech občanů, ať již chtějí, nebo ne. Bez lékařské asistence se neobejdou ani dvě nezásadnější události v životě jedince: porod a smrt. Dětství je prošpikováno očkovacími jehlami, lékaři určují, zda je dítě schopné nastoupit do školy, řidičský průkaz nezískáte bez příslušné prohlídky, řadu povolání nemůžete vykonávat, protože vás do nich doktor nepustí, a když vás tam pustí, musíte ho pravidelně navštěvovat, vyplazovat na něj jazyk, nechat si měřit tlak, brát krev. Za nemoc je označováno cokoliv – počínaje dětstvím a konče stářím.
Z novin, televize, internetu a dalších informačních kanálů na nás vykukují moderní šamani, nařizují polykat ty neb ony léky, zakazují sladké, slané, kyselé, tučné, doporučují pastu na zuby, mazání na klouby, hygienické pleny, zhubnout, přibrat na váze, jíst rajčata a pak zas nejíst rajčata, smažit jen na oleji, nesmažit, ale dusit v páře, atd. atd.
Je to tak dobře? Ivan Illich (1926-2002), autor výbušné knihy, která téměř čtyřicet let po svém prvním vydání na výbušnosti neztratila, je přesvědčen, že ne. Současnou úlohu medicíny pro společnost považuje za zhoubnou. „Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví.“ Tak zní úvodní věta publikace, která pochopitelně nejprve neobyčejně pobouřila medicínské profesionály, nakonec však byla na mnoha západních univerzitách zařazena mezi povinnou literaturu. Limity medicíny, známé už dlouho zasvěceným spíše z podtitulu jako Medical Nemesis, vyšly poprvé v roce 1975. Nemesis je řeckou bohyní odplaty, která přichází, aby potrestala „hybrid“, svévolné překročení zákonů uměřenosti. Obojí autor vidí v systému, který přerostl do obludných rozměrů, v nichž ničí sám sebe. Mechanismus, jímž se to děje, je kontraproduktivita, dobře demonstrovatelná třeba na dopravním systému. Tak dlouho přibývalo pohodlných, luxusních, výkonných a – pokud možno – co největších automobilů, až to došlo tak daleko, že dostat se z bodu A do bodu B je pěšky rychlejší než autem.
Myšlenkovou osu knihy tvoří kritika iatrogeneze. Pokud užíváme dnes toto slovo, máme většinou na mysli poškození konkrétného pacienta konkrétním lékařem, medicínským postupem nebo lékem. Illich povýšil tento termín do sociologického rozměru a označil jím medicínský diktát v moderní společnosti a škody, které medicína jako instituce páchá, iatrogenezi dělí na klinickou (bezúčelná nebo škodlivá léčba), sociální (medicína si podmaňuje stále větší oblasti lidských životů a podniká kroky, které s jejím původním posláním mají už pramálo společného) a kulturní (zdravotní podnikání podlomí vůli lidí protrpět vlastní realitu a oslabuje tak jejich schopnost jí čelit).
Ivan Illich se jako prorok v řadě věcí zmýlil, ale jako analytik ťal mnohokrát do živého. I po několika desetiletích zůstává systém – v mnoha směrech skutečně nezdravý – nedotčený, pevně zaštítěný pseudohumanistickými hesly o ušlechtilých cílech, přičemž zisky nečerpá občan, ale farmaceuticko-průmyslový komplex.
Kniha není kritikou lékařů jako vykonavatelů poslání ani obětí, naivních pacientů, kteří se této hry účastní, ale systému, který žije vlastním životem bez ohledu na skutečné potřeby lidí. Povinně by ji měli číst všichni, kdo chtějí systém reformovat, a také všichni, kdo se o něm a o jeho podstatě chtějí dozvědět víc. Pohled z druhé strany není vlídný, ale to neznamená, že není nutný.
Radkin Honzák

logo

Psýché a smrt

Autor knihy: Edgar Herzog (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Démoni smrti ve folkloru, mýtech a snech

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Skrývající a odhalující Edgar Herzog
Autor recenze: Hana Kadlecová
Zveřejněna: Diagnóza v ošetřovatelství, červenec 2013

„Skrývající a odhalující Edgar Herzog“


Psychoterapeut a obdivovatel učení C. G. Junga, Edgar Herzog, vytvořil inspirativní studii fenoménu Smrti a jeho reflexe v lidském světě. Ze souboru přednášek z analytické psychologie z prostředí světoznámého Institutu C. G. Junga ve švýcarském Zürichu už před půlstoletím poskládal obdivuhodnou a místy až strašidelnou šňůru jednotlivých obrazů Smrti, na kterou z jedné poloviny navlékl vše, co je spojeno s fenoménem Smrti v mýtech, starobylých rituálech a zvycích, a z druhé poloviny ji doplnil výkladem snů (případovými studiemi pacientů), které se nějakým způsobem vztahují ke smrti.
Tvář světa se za více než půlstoletí změnila, ale nezměnil se fakt, že Smrti musíme čelit všichni, bez výjimky. Edgaru Herzogovi se v knize Psýché a smrt podařilo uchopit fenomén Smrti komplexně - přináší srozumitelnou a ucelenou studii jdoucí napříč časem a lidskými kulturami a proto je platná a má co říci i dnes, po více než padesáti letech od jejího napsání.
Herzog, vycházeje z učení C. G. Junga, hledá antropologické a etnologické důkazy existence (kolektivního) nevědomí , snaží se ukázat, že v lidském přístupu ke Smrti je vždy obsažen přístup k životu, konfrontace s jeho konečností a definitivností, která má silný dopad na celé národy, skupiny, společenství, ale i na každého člověka zvlášť (Jungův pojem psýché - zahrnuje společenství všech – vědomých i nevědomých – procesů). A snad proto Herzog balancuje mezi kolektivním a individuálním velmi často. Individualitu přitom chápe jako schopnost determinovat svůj život individuálními volbami, které může uskutečnit jen ten, kdo je ochoten se pustit i do osobního zápasu.
Herzog svou studii rozdělil na dvě části – v první se zaměřuje na pohádky, legendy, mýty a folklór celého světa, aby ukázal a ozřejmil všudypřítomný strach ze Smrti, zejména v okamžiku jejího příchodu. Originálním způsobem odhaluje skryté a následně skrývá již odhalené, aby zrekapituloval poznané; nabízí různé interpretace vztahu mezi Smrtí a lidským životem, aby vysvětlil původ a příčinu lidského strachu ze Smrti. Strach je, dle Herzoga, základní emocí, která provází člověka v okamžiku, kdy čelí smrti. Je ale i základní emocí jako takový a k člověku bytostně patří: „Je tomu tak, že pouze ten, kdo se naučí bát, se skutečně stane člověkem. Schopnost pociťovat hrůzu ze smrti je jednou z nejpodstatnějších charakteristik, kterou se lidé odlišují od zvířat. Hrůza ze smrti se zcela liší od instinktivního strachu ze smrti, který je typický pro zvířata“(s. 22). Herzog jej zde předkládá zejména jako strach z neznámého, z přesahujícího a nepochopitelného a bere jej jako materiál, který je hoden zkoumání. Zabývá se právě oním momentem ochromení a panické hrůzy, kterou je člověk zasažen v okamžiku smrti a nedokáže si pomoci. Za vrchol pocitu strachu Herzog považuje tremendum, a definuje jej jako hrůzyplný, děsivý a zároveň fascinující prožitek, který je zcela odlišný od instinktivního strachu ze smrti. Jednou reakcí na prožité tremendum je útěk, druhou je návrat k mrtvému a jeho pohřbení. Herzog poukazuje na zjevné: obě tyto tendence směřují k psychologické asimilaci prožitku hrůzy. Útěk pro Herzoga představuje magické opatření, kterým se člověk snaží chránit před smrtí, návrat k mrtvému vypovídá o vnitřním rozpoznání reality smrti a o spolupodílení se na nepochopitelném osudu. Obě tyto tendence (přijetí osudu i ochrana před smrtí) pak působí v psýché souběžně a ovlivňují lidské chování. Tím, co vyvolává strach, nemusí ale být jen samotný okamžik smrti a setkání s něčím numinózním, neznámým, přesahujícím a nepřemožitelným. Může to být i vědomí obrazu jakési usmrcující bytosti, o které nikdo neví kdy a kde se může objevit, protože je skryta. A jakoby skrytý za neproniknutelnou maskou je i mrtvý člověk, současně tu je i není, protože jej Smrt skryla před zraky přihlížejících. Herzog zmiňuje nejen historii a smysl, ale i význam pojmenování těchto „skrývajících“ nebo „zahalujících“ bytostí (zde si na pomoc bere lingvisty). V několika následujících kapitolách (4. - 7.) autor nabízí historické obrazy (pohlcujícího) démona smrti, který záhadně uchvacuje mrtvé, a to v podobě psa a vlka, hada či draka (pro Junga je had symbolem úzkosti, drak je pak symbolickým spojením chthonického principu hada a vzdušného principu ptáka), dále obrazy ptáka, koně (symbol vitality a vášně) a nakonec také člověka. Obrazy démona smrti v lidské podobě považuje autor za zvláště zajímavé: „Lidská podoba přináší prvek, jenž činí postavu démona smrti bližší a mnohem důvěrnější, a současně ovšem vzdálenější, záhadnější a zlověstnější, bytostně mysteriózní“ (s. 73). Objasňuje to, jaké nástroje démon smrti v lidské podobě nejčastěji používá a proč: drápy, železný hák, síť, smyčka, provaz, řetěz...: „užití háku a provazu je spojeno s překvapením a nenadálostí, (…), síť jako kdyby zdůrazňovala kolektivní aspekt smrti, protože do sítě není chycen jen jednotlivec, posléze v ní leží společně všichni mrtví – je patrné, že úděl smrti zasahuje všechny lidské bytosti...“(s. 78).
V druhé části knihy se autor zaměřuje na 56 pacientů, jejichž sny následně analyzuje a interpretuje z pohledu konfrontace se smrtí. Překvapivě však nikoli z pohledu jejich současného života; spíše se snaží najít spojení mezi snovými obrazy pacientů a postavami a dramaty z antické minulosti. Herzog tedy, zdá se, ve výkladu snů upřednostňuje minulé před současným. Nezapomíná přitom zdůraznit, že symboly ve snech nejsou určité a jednoznačné obrazy. Naopak, mnohdy jsou dokonce v jednom symbolickém obraze sdruženy naprosté protiklady. Zdůrazňuje, že postupná akceptace smrti je životu vlastní, patří k němu a je zcela přirozeně součástí vývoje osobnosti. Nezodpovězenou otázkou ale zůstává, zda právě ze snů může být vypozorován psychický vývoj pacientovy osobnosti, když možnosti interpretace snů jsou takřka nekonečné. Také téměř výlučné spojování obsahu snů s antickou minulostí je sice inspirující, ale svým způsobem omezující. Autor předkládá výpovědi snících osob a následně analyzuje jejich význam a přínos pro každou z nich – velmi často jde o popření stávající reality, vyrovnání se s životní rolí, „útěk“ od smrti, ale i asimilaci prožitku smrti, často ještě v hlubinách nevědomí. Autor interpretuje nejen sny o zabíjení, o setkání se smrtí, ale i sny oidipovské, a pak také ty, v nichž je obsažena (často nevědomá) agresivita a sexuální impulsy...většinou jako odmítavá reakce na smrt. Následně autor nabízí možnou terapii a svou volbu srozumitelně objasňuje.
I proto je tato výjimečná studie, dle autorových slov, „určena všem zájemcům o hlubinnou psychologii, obzvláště psychoterapeutům, nehledě na to, jaký přístup uplatňují“. Je jedinečná nejen hloubkou výzkumu a bohatostí zdrojů, ale také důrazem na detail, což ji může sice činit poněkud obtížnější ke čtení, ale zato inspirativní a hodnotnou.
V anglickém a americkém prostředí vyšla kniha poprvé v roce 1967 a poté v roce 1983.



logo

C.G.Jung aneb zkušenost s božstvím

Autor knihy: Jean-Jacques Antier (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Jean-Jacques Antier, Carl Gustav Jung - aneb zkušenost s božstvím
Autor recenze: Vladimír Smékal
Zveřejněna: Universum, 3, str. 49, 8. 10. 2012

Knihu lze považovat za významný ediční čin, který poskytne nejen životopisné informace
o osobnosti a díle Carla Gustava Junga, ale především poskytuje klíč k pochopení významu jeho díla pro naše století. Neboť není nadsázkou říci o C. G. Jungovi, že je psychologem 21. století.
Ve své biografické dimenzi přináší kniha zprávu o Jungově formaci lidské i vědecké. Zároveň na plastickém a strhujícím obrazu jeho životního příběhu můžeme pochopit mnohé z toho, co
hraje rozhodující roli v utváření osobnosti člověka obecně, tedy i každého z nás. Ve své dimenzi odborné kniha poskytuje zasvěcené a často originální informace o tom, jak se rodila hlubinná čili analytická psychologie. Pro kritického čtenáře je inspirativní, že je možno k poznání nevědomí a jeho struktury i funkcí dospět jinou cestou, než jsou postupy S. Freuda – řekli bychom cestou bez zjednodušování sexistickou interpretací nebo jen na základě
propracování pojmů vytěsnění, popření, potlačení či přenos a protipřenos. Výklad úlohy
kolektivního nevědomí, symbolů, archetypů, amplifikace ve výkladu snů a další nám ukazují obrovský potenciál popisu a výkladu duševního a duchovního vesmíru v nás. Antier velmi instruktivně ukazuje, jak Jung dokázal pracovat se sny a s denním sněním. Zpřesněním významů pojmů ‚lucidní snění‘ a ‚aktivní imaginace‘ inspiroval Jung vznik psychoterapeutických škol, které své léčebné postupy na těchto skutečnostech duševního života staví.
Kniha o životě a díle C. G. Junga není dílem o psychologii náboženství – jak by bylo možno soudit ze slov uvedených v názvu. Celou knihou nicméně prolínají informace o tom, jak náboženská zkušenost ovlivňuje naše uvažování a interpretaci událostí, jak nám pomáhá
k získání osobnostní integrity a duševního zdraví a jak se nelze bez náboženské zkušenosti obejít, chceme-li rozumět duši a její funkci v lidském životě. Hlubší zamyšlení a promýšlení
vyžaduje důraz na víru jako na zážitek, ne jako na rozhodnutí. J. J. Antier připomíná, že Jung postřehl nebezpečí racionalistického pojetí duchovního života a převahy materialistického chápání vědy a že už v první polovině 20. století zdůrazňoval to, k čemu současná věda o náboženství i teologie docházejí, že totiž cesta k poznání úlohy Boha a duchovní sféry v našem životě musí být založena na prožitku a ne pouze na racionálních analýzách a
interpretacích či dokonce jen na dogmatických tvrzeních. Jungovo dílo je často nepochopeno,
stejně jako autor sám. Považovat Junga jen za Freudova někdejšího spojence a později odpadlíka je jedním z rozšířených omylů.
Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat s ideálem materialistické přírodovědné filozofie 19. století s její pozitivistickou metodologií, Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je – vypracováním postupů enantiodromické amplifikační
analýzya syntézy – k noetickým vrcholům.
Životopis potvrzuje, že způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému, jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř.
Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce jako pro psychology. V oblasti psychopatologie Jung zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické.
Recenzovaná Jungova biografie může být i úvodem do Jungovy analytické psychologie, a to i pro ty, kteří přijímají Jungova tvrzení jako směrnice. Ze způsobu, jakým autor Jungovy názory prezentuje, vyplývá, že i když některé Jungovy myšlenky jsou příliš odvážné, měli bychom je brát jako výzvy, s nimiž nemusíme souhlasit, ale neměli bychom je jen tak
odbýt.
Biografie C. G. Junga z pera francouzského spisovatele životopisů je dílem hluboce fundovaným, bohatě dokumentovaným a lze stručně jednou větou říci, že přesvědčivě ukazuje, že Carl Gustav Jung je jedním z největších myslitelů 20. století a zároveň jedním z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka.
Studium tohoto díla obohatí každého, kdo pracuje s lidmi – nejen psychoterapeuty různých zaměření a psychiatry, ale i lékaře somatické medicíny, personalisty, učitele a kněze.

logo

Výbor z díla C. G. Junga svazek IX.
Člověk a kultura

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Jungovy spisy: Velké dílo dokončeno
Autor recenze: redakce
Zveřejněna: Kulturní noviny 38/12, 17. 12. 2012

Slavnostní vernisáží v brněnském Moravském zemském muzeu byl veřejnosti představen 9. svazek „Výboru z díla C. G. Junga“ s názvem „Člověk a kultura“, který završil dlouholetou náročnou překladatelskou a nakladatelskou práci.
Zaplněný konferenční sál byl 7. prosince svědkem obsažné rekapitulace dlouhých let práce na obtížných překladech velikána psychologie 20. století, švýcarského psychologa C. G. Junga (1875−1961). Patří k paradoxům doby, že úctyhodné dílo, které u nás pro politickou nepřízeň nemohlo být vydáváno před rokem 1989, nezpřístupnilo české veřejnosti žádné zavedené „kamenné“ nakladatelství s dostatečným zázemím, ale zapálený soukromník Tomáš Janeček s týmem externích překladatelů, nad nimiž svou pečlivou odbornou redakcí bděl Karel Plocek, dlouholetý praktický psycholog a samizdatový překladatel. Možná právě ono zanícení a současně velký důraz na detail přispěly k tomu, že výsledný soubor bude zřejmě nadlouho patřit k základním kamenům české překladové literatury v oblasti hlubinné psychologie a jejích kulturně-sociálních přesahů. A to nejen v České republice, ale i na Slovensku, jak potvrdili slovenští hosté.
Jungovy práce mají neobyčejně široký záběr, nestojí jen na jeho psychologické praxi a výzkumech, ale také na důkladných studiích historických, antropologických a etnologických. Nezřídka jsou psány i jazykem ostřejším a vedle složitých témat se vyjadřují provokativně i ke žhavým problémům současnosti. Jedním z těchto problémů je problém osobnosti a jejího vzniku. „Výchovou k osobnosti“ žongluje dnes každý, kdo se pohybuje v oblasti vzdělávání, ale lze jen tak jednoduše vychovávat k osobnosti? Jung k tomu mimo jiné říká (str. 11):

„Neustále se mluví o tom, že z dítěte se musí vychovat osobnost: Tento vysoký výchovný ideál samozřejmě obdivuji. Kdo však k této osobnosti vychovává? Na prvním a nejdůležitějším místě jsou to obyčejní nekompetentní rodiče, kteří jsou často sami po celý život polovičními nebo úplnými dětmi. Kdo by konečně taky od těchto obyčejných rodičů očekával, že budou ‚osobnostmi‘, a kdo by kdy pomýšlel na vymýšlení metod, jak by se těmto rodičům mohla vštípit ‚osobnost‘? Proto se přirozeně očekává víc od pedagoga, od vzdělaného odborníka.
(…)
O mladých lidech, kteří si zvolili pedagogiku za své životní povolání, se předpokládá, že jsou sami vychováni. Ale že by všichni do jednoho byli také už osobnostmi, to asi nebude chtít tvrdit nikdo (…). Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má být vychováváno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele. Každý, kdo dokončil studia, si připadá jako hotově vychovaný, jedním slovem jako dospělý. Musí si tak totiž připadat, vždyť musí mít toto pevné přesvědčení o své kompetentnosti, aby mohl obstát v boji o existenci. Pochybnost a pocity nejistoty by ho ochromovaly a překážely mu, podrývaly by tak nutnou víru ve vlastní autoritu a činily by ho nezpůsobilým k životu v povolání.
(…)
Vysoký ideál výchovy k osobnosti raději na děti neaplikujme. Neboť to, co se obvykle pod ‚osobností‘ chápe, totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, je dospělý ideál, který bychom rádi podstrčili dětství v období, kdy si jedinec není ještě vědom problému své takzvané dospělosti nebo kdy se mu − což je ještě horší − vědomě vyhýbá. Podezírám totiž naše současné pedagogické a psychologické zanícení pro dítě z nepoctivého úmyslu: mluví se o dítěti, ale mělo by se myslet dítě v dospělém. V dospělém totiž je dítě, ‚věčné dítě‘, cosi, co pořád vzniká a vyvíjí se, co není nikdy hotové, co vyžaduje ustavičnou péči, pozornost a výchovu. Je to část osobnosti, která by se chtěla rozvinout k celosti. Od této celosti je však člověk naší doby nesmírně vzdálen. V temném tušení svého defektu se zmocňuje výchovy dítěte a horuje pro dětskou psychologii na základě oblíbené domněnky, že v jeho vlastní výchově a dětském vývoji se jistě stala nějaká chyba, která by se dala odstranit v další generaci. Tento záměr je sice chvályhodný, ztroskotává však na psychologické skutečnosti, že na dítěti nemohu korigovat chybu, které se sám stále ještě dopouštím. Děti samozřejmě nejsou tak hloupé, jak si myslíme, všímají si až příliš dobře, co je opravdové a co opravdové není. Andersenova pohádka o králových nových šatech obsahuje nesmrtelnou pravdu. Kolik rodičů mi dávalo najevo chvályhodný úmysl, že své děti ušetří zkušeností, kterými oni sami museli ve svém dětství projít. A když jsem se jich zeptal: ‚Ale jste si jisti, že jste tyto chyby sami překonali?‘, byli zcela přesvědčeni, že poškození bylo u nich dávno korigováno. Ve skutečnosti však nebylo. Pokud byli jako děti vychováváni příliš přísně, kazili své děti tolerancí hraničící až s trapností; pokud jim byly v dětství úzkostlivě zastírány určité životní oblasti, zpřístupňovali je teď vlastním dětem stejně úzkostlivě a rozumářsky. Upadli tedy jen do druhého extrému, což je nejsilnější důkaz tragického setrvávání starých hříchů! To jim zcela uniklo.
Všechno, co chceme na dětech měnit, bychom měli asi nejdřív pozorně přezkoumat. Co když je to něco, co by se mělo raději změnit na nás, tak například náš pedagogický entuziasmus. Možná by se měl týkat nás…“

C. G. Jung: Člověk a kultura, Výbor z díla IX (z němčiny přeložili Petr Patočka, Karel Plocek, Martin Žemla). Nakladatelství Tomáše Janečka a Emitos, Brno 2012.

logo

Výbor z díla C. G. Junga svazek IX.
Člověk a kultura

Autor knihy: Carl Gustav Jung (všechny knihy tohoto autora)

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Odvaha mít duši
Autor recenze: Jan Němec
Zveřejněna: Respekt 22, str. 56, 27. 5. 2013

Odvaha mít duši
Vyšel závěrečný svazek výboru z Jungova díla

Kritik F. X. Šalda si před více než osmdesáti lety způsobem sobě a době vlastním poznamenal: „Freudism a zjevy podobné jsou jen poslední slovo psychického naturalismu; a že psychoanalysa hledá sama a nalézá princip nové syntézy a nového objektivismu, mohl by našincům povědět myslitel mnohem hlubší, než je Freud, z jeho školy vzešlý, ale od něho odpadlý Curyšan C. G. Jung, kdyby byl u nás znám a kdyby naši lidé se snobskou zaslepeností neběželi za Freudem, neboť nejen módy dámské, nýbrž i módy literární a filosofické přijímáme z Paříže…“ Šalda byl pohříchu takřka jediným z českých prvorepublikových intelektuálů, kdo existenci C. G. Junga vůbec zaznamenal. Ani za komunismu to s jeho stopováním nebylo o mnoho lepší, zhruba řečeno, měli jsme si vystačit s Pavlovovými reflexy. Až polistopadová doba umožnila ohlédnout se za Jungem způsobem, jaký si zaslouží: stalo se tak hlavně prostřednictvím devítisvazkového Výboru z díla, jehož vydávání po více než patnácti letech uzavřelo Nakladatelství Tomáše Janečka konvolutem Člověk a kultura.
Završení náročného projektu, jehož vysokou úroveň skvěle ohlídal odborný redaktor Karel Plocek, proběhlo v tichosti a v podstatě bez jakéhokoli zájmu médií. Jako by jistá exkluzivita měla už navždy zůstat Jungovým osudem v Čechách, třebaže jeho myšlenky jsou dávno rozesety po celé západní kultuře, jeho pojmy součástí běžného slovníku. Snad je to v pořádku, Jung neoslovuje masy, ale hlubinu člověka. Přece to však zůstává trochu s podivem – Jung platí za zásadního myslitele 20. století a například díky poslednímu filmu Davida Cronenberga Nebezpečná metoda se stal rovněž plnohodnotnou součástí Hollywoodu.
Není bez zajímavosti, že zmíněný životopisný film (mimochodem o dost lepší, než soudí plénum ČSFD) končí rokem 1913. Ten totiž v Jungově životě přináší zásadní zlom. Před sto lety se rozešel se Sigmundem Freudem a hlavně se podivuhodným způsobem započal dít sám sobě. Na konci roku 1913 se pohroužil do vizí a aktivních imaginací, během první světové války prodělal psychospirituální krizi, málem zešílel, nakonec přehodnotil svůj život a transformoval se. Textovým a výtvarným otiskem tohoto přerodu je Jungovými dědici teprve nedávno zpřístupněná Červená kniha (2010) a její faksimile může posloužit jako svého druhu prolog k celému Výboru z díla. Přináší totiž Jungův osobní zážitek kolektivního nevědomí, archetypů, procesu individuace a bytostného Já ještě předtím, než příslušné pojmy teoreticky vůbec rozpracoval.
Začínal jako psychiatr, setkání s Freudem z něj načas učinilo korunního prince psychoanalýzy. Jung však byl především lékařem s šedesátiletou praxí, člověkem, kterého fascinovalo, kolik univerzálního se skrývá za individuálním, kolik archaického pod současným. Empirik se v něm neustále střetával s metafyzikem, lékař duší s duchovědcem. Když v pětaosmdesáti letech bilancoval svůj život, řekl: „Rozdíl mezi většinou jiných lidí a mnou spočívá v tom, že u mne jsou přepážky průhledné. (…) U jiných jsou často tak nepropustné, že za nimi nic nevidí, a proto se domnívají, že za nimi vůbec nic není.“ A když ho ve švýcarském Küsnachtu v roce 1961 pohřbívali, řekli to tamní ještě jednodušeji: Jung nám vrátil odvahu mít opět duši.

Do životního odpoledne

Devítisvazkový Výbor z díla je výtahem ze Sebraných spisů, jež čítají ještě o deset svazků víc. Výbor pomíjí Jungovy rané práce z oboru psychiatrie, část studií věnovaných alchymii a některé práce dobového charakteru; rezignuje rovněž na chronologii ve prospěch tematického řazení. Jednotlivé svazky pokrývají základní jungovské otázky: metody analytické psychologie, problematiku nevědomí, snů a archetypů, význam mytologie a alchymie, možnosti psychologie náboženství... Aktuální svazek Člověk a kultura obsahuje statě spíše příležitostné, to však v Jungově případě neznamená marginální. I o pomezních tématech se tu mluví ze středu, a třeba v případě cestopisných postřehů o Indii je to dokonce nečekaně vtipné.
Jung představuje vzácný typ myslitele, jenž není založením intelektuál. Naopak ostře vnímá past vzdělanosti, onu hybris, že život lze zmoci suchým myšlením, šustivými slovy. Stať Životní obrat, možná nejlepší, jakou poslední svazek nabízí, přináší úvahu o životních stadiích a úkolu pro druhou polovinu života. Jakoby v polemice s dnešní kulturou mládí Jung varuje před rozšiřováním existence nad rozumnou míru a hlavně před tím žít druhou polovinu života podle hodnot té první. „Ne, nejhlouběji nepřipraveni vstupujeme do životního odpoledne,“ říká, „a co je ještě horší, děláme to za klamného předpokladu svých dosavadních pravd a ideálů.“
Podle Junga by se člověk v druhé polovině života už neměl hnát za tím, co ho vedlo vzhůru, ale obrátit svůj zájem dovnitř. Podnětná je rovněž stať Psychologie a básnictví, jež tematizuje literaturu způsobem, jaký už se příliš nenosí. Po pracovním odlišení psychologické a vizionářské tvorby se Jung věnuje té druhé, s poukazem na její vztah k archetypům a kolektivnímu nevědomí. Vychází se zde z přesvědčení, tak cizího současné kritice, že literární dílo přece jen občas vyjadřuje něco více, než z čeho se dá příležitostně obvinit jeho autor. Je sourozencem mýtu a snu, přesahuje vědomou subjektivitu autora i čtenáře.
O posledním svazku Výboru z díla platí obecně to, co o celém Jungovi: nejzajímavější je tehdy, když svou erudici vztahuje přímo k individuální psyché, k jejím existenciálním a metafyzickým nárokům. Stať o Paracelsovi nebo rozbor Zósimových vizí, gnostického textu ze 3. století, naopak upomínají na jeho pověst obtížně přístupného ezoterika, který se čtenáři při kličkování v houštině symbolů snadno ztrácí z dohledu.

Zatřást samozřejmostí

Předčasně zesnulý filmový kritik a teoretik Jiří Cieslar, jeden z těch, které Jung trvale okouzlil, ve své vynikající knize Hlas deníku napsal: „Že člověk může mít zkušenost sebe sama a z ní stavět svůj život, je asi ta nejotřepanější pravda, kterou lze o existenci vyslovit. Vracet se k Jungovi však zřejmě znamená touto samozřejmostí vždy znovu zatřást a uvidět v ní pravé drama a šanci, jak se uvnitř nevytratit…“ Právě toto vytrácení se, ubývání bytí, tato vykotlanost je asi největším neštěstím člověka. Jung měl za to, že skutečná kultura spočívá v přesném opaku, totiž v rozšiřování lidského vědomí. Lze tedy říct, že nakolik člověk odpadne sám od sebe, natolik nekulturním se stává. Příklady jsou neustále na očích.



logo

Moudrost psychopatů

Autor knihy: Kevin Dutton (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Moudrost psychopatů
Autor recenze: MUDr. Radkin Honzák
Zveřejněna: Adiktologie, prosinec/ 13 / 3 - 4, str. 251

Jsou mezi námi. Jsou jiní, jiné, ale mají dokonalé mimikry. Jsou odvážní, chladnokrevní, šarmantní, mají charisma. Jsou úspěšní ve všech společenských vrstvách, ve kterých se pohybují a kam podle své další osobnostní výbavy patří. Od galerky přes běžná prostředí až po vysoké finance a politiku. Přitahují nás jako plamen svíčky můru. Většinou je ale poznáme až po ovoci, které bývá často trpké. Jsou totiž zvláštní kombinací chladnokrevných predátorů a nemilosrdných parazitů. Přesto se od nich nedokážeme odpoutat, necháme se hypnotizovat jejich osobním kouzlem a opakovaně nabíháme na vidle jejich roztomilých kousků.
Nejsou takoví všichni. Někteří využijí svých schopností ve prospěch druhých a jsou užiteční – hrdinové, chirurgové, astronauti, záchranáři, hasiči, světci. Ale těch zase tak mnoho není. Také se o nich tolik nepíše. Nebo se nejspíš neví, že do tohoto společenství patří. Kdo by takhle diagnostikoval třeba Saturnina, vítěze čtenářské soutěže o nejoblíbenější českou knihu? A koho by vůbec napadlo jméno prvního člověka na Měsíci Neila Armstronga?
Psychopati. To slovo bylo na konci minulého století vykázáno z oficiálního psychiatrického slovníku, protože prý nositele takové označení uráželo. Charakterizovalo skupinu lidí, kteří nebyli nemocní, ale ani úplně zdraví, a už vůbec nepředstavovali to, čemu se říká ideální norma. V Myslivečkově učebnici, která pro nás za studií a pak ještě nějakou dobu platila jako závazná, byla k nadpisu přičiněna ještě synonyma: praštění, vrtáci. Nutno dodat, že tato epiteta se vztahují jen na některé druhy. To pan profesor Heveroch byl ohleduplnější a svůj spis nazval O podivínech a lidech nápadných. Dodnes mě fascinuje jeho poetický popis lenosti jednoho pacienta, o němž napsal, že ho nepostihla příchylnost k práci.
Původně to byla směs nejrůznějších podivuhodností lidské povahy a lidského chování, jak ale pokračovalo klasifikační běsnění, byla také hysterie přejmenována na emočně nestabilní poruchu. Místo psychopatií dnes máme poruchy osobnosti, a u toho nezůstalo. O něco později se v duchu korektnosti stali ze zlodějů tuneláři a z krádeží odklánění peněz.
Psychopatie je ale natolik libozvučné slovo, že by bylo hříchem je zavrhnout navždy. Prožívá v posledních letech vzkříšení v novém významu. Označuje sice jen jednoprocentní, ale nepřehlédnutelnou menšinu příslušníků druhu Homo sapiens sapiens, jejíž předností je, že postrádá strach a nádavkem ještě jednu podstatnou, specificky lidskou vlastnost, a to svědomí. Není proto divu, že se někteří badatelé tážou, zda k našemu druhu vůbec patří. Dnes už je můžeme odlišit nejen podle chování, ale také – pomocí nejmodernějších zobrazovacích metod – podle atypické činnosti jejich mozků.
Jak se to doopravdy má s mozkem?
Následující příběh pochází z apokryfních pramenů Třetí knihy Makabejské, kapitoly druhé, nikdy nebyl kanonizován a co je známo, nikdy se o to ani jeho hlasatelé nepokusili obávajíce se důsledků, které by to orbi et urbi přineslo. Podle mého soudu je však daleko věrohodnějším popisem dávné situace než historka o Hadovi, která byla vymyšlena dodatečně, aby zakryla Jahvův dějinotvorný omyl. Nebýt jej, byli bychom dodnes v ráji.
5 Devátého dne (pondělí – den Satanášův) si Hospodin povolal Adama a Evu a pravil: Milé děti, protože jste byly hodné a v den mého odpočinku jste mě nebudily ani řvaním ani blbými otázkami, mám tu pro vás dva dárky. Kdo dostane ten první, bude moci čurat vestoje.
6 I zmocnil se Adam dárku a jal se pobíhat po ráji a občurávat radostně všechny stromy.
7 Smutně hleděla Eva a tichým hlasem se zeptala: A co zbylo na mne?
8 I pravil Hospodin: je to taková ublemptaná věc, říká se jí mozek.“
Protože byla Eva hodná holka a taky proto, že se jí ta blivanina drobet ošklivila, rozdělila se s Adamem, zatímco on si svůj dárek sobecky ponechal pouze pro sebe. Nutno dodat, že její motivy nebyly jenom altruistické, domnívala se totiž, že s takto obdařeným tvorem se lépe domluví. To se jí však nikdy nesplnilo…
Odmítneme-li tuto kreacionistickou hypotézu, nezbývá nám než spolehnout se na vyprávění pamětníků. Ti vzpomínají, že před dávnými a dávnými časy, tedy o něco víc než před dvěma sty dvaceti miliony let, se na Zemi objevili plazi a ti že už vládli jakýmsi mozkem. Sice malým, takže jim netlačil na velký mozek, a tím pádem si nikdy nestěžovali na bolesti hlavy, ale natolik houževnatým, trvanlivým a kvalitním, že jim vydržel dodnes. A v tom malinkém mozku, jako v čínské skříňce, bylo a je ukryto mrňavé jádro tvarem se podobající oloupané mandli, takže se mu říká amygdala. Jak se sluší na mozek, řídí chování svého majitele. Amygdala toho neumí moc, ale to, co umí, umí dobře. Umí vyvolat strach a hněv. Na její pokyn tvor, který ji vlastní, buď ztuhne, nebo prchá, nebo útočí.
Podle posledních neuvěřitelných a také neověřitelných poznatků zánik většiny plazů způsobila jejich flatulence (měli jen ten malý mozek, neměli rozum a nenechali si předepsat Espumisan), střevní plyny vyvolaly skleníkový efekt, oteplilo se a bylo po dinosaurech. Nutno dodat, že na jejich vyhynutí se podíleli také malí savci, kteří jim chodili pít vejce. Tím savci významně obohatili svou stravu o bílkoviny a umožnili svým mozkům, aby zdárně rostly. Mozky se činily, seč jim síly stačily, a před necelými pětadvaceti miliony let se usadily v lebkách našich předků rozšířeny o spoustu vývojových etáží završených kůrou, jejíchž malých šedých buněk zdárně používá Hercule Poirot. Nicméně amygdala se svým okouzlujícím primitivním uměním zde neustále zůstává. A pracuje.
Kognitivně behaviorální psychoterapeutická škola používá k výkladu svých teorií modelu tří mozků. Mluví o dinosauřím mozku, jehož funkce odpovídají skutečně tomu, co dodnes umějí plazi, o tygřím mozku, což je ta část, která narostla od geologického období karbonu až po objevení se našeho prvního prapředka, a lidském mozku, jehož složitost nás ohromuje a někdy děsí. Mozku, v jehož mechanismu jsou obsaženy jak myšlenky (různé), tak všechny emoce a mezi nimi vyšší sociální city, kterými jsou soucit a altruismus, jež sdílíme s nejbližšími příbuznými primáty, slony, delfíny a velrybami.
Pro konkrétní představu nabízím model, který jsem odcizil svému pensylvánskému kolegovi, Andrewu Newbergovi. Položte ruku dlaní nahoru a představte si, že na ní leží malá oloupaná mandle. To je amygdala. Vedle ní si představte půlku jádra vlašského ořechu. To je thalamus, mozkové jádro, které zpracovává všechny informace, jež na nás doléhají – od čichového podnětu přes dotek, bolest, tep srdce, facku od protivníka, titulek v novinách až po naše vlastní myšlenky (mezi nimiž se může vyskytnout i nápad, že se stane něco strašného). Teprve zpracovány thalamem jdou signály do dalších, vyšších i nižších oddílů nervového systému. Nyní sevřete ruku v pěst a natočte ji hřbetem k sobě. Vaše paže představuje míchu a prodlouženou míchu a vaše sevřená pěst všechny podkorové části mozku, jejichž činnost si většinou vůbec neuvědomujeme. Nyní položte na prsty a hřbet ruky zmačkaný papírový ubrousek; to je ta slavná kůra mozková. Vpředu je její frontální (čelní) lalok, nahoře oblast parietální (temenní), vzadu lalok occipitální (týlní) a po stranách lalok temporální (spánkový), na jehož spodku se skrývá amygdala. Dáte-li obě ruce k sobě, získáte představu obou mozkových polokoulí – hemisfér, a tam, kde máte palce, je oblast nazývaná cingulární kůra, kde se mimo jiné stýkají procesy rozumové a citové a kde sídlí centrum oznamující nám, jak se cítíme, zda dobře a v pohodě, nebo nějak ničemně.
Když se objeví signál nebezpečí (včetně té naší nejapné myšlenky o imaginárních hrůzách), thalamus, který jej zaregistruje, může postupovat rychlou cestou a přes amygdalu a další jádra jej poslat do hypothalamu, který spustí stresovou reakci mobilizující organismus k boji nebo útěku (fight or flight), a to dříve, než si to plně uvědomíme. Výše zmínění kognitivci říkají, že dinosauří mozek se naplno ujal vlády a lidský mozek zcela rezignoval na své funkce, přestože nejde o život a není nutné se ani rvát ani prchat. Může ale volit i cestu pomalejší přes paralelní zapojení mozkové kůry, která zašmátrá v paměťové bance zvané hipokampus, kde dojde ke zvážení a vyhodnocení rizika, a pak zvolí přiměřeně rozvážnější řešení.
Psychopat má tenhle mechanismus nastavený jinak, ve srovnání s námi porouchaný. Pohled do očí smrti mu nezrychlí tep, neroztřese kolena, neprožene mráz po zádech, nezježí chlupy, ale naopak ho naladí do optimálního pracovního tempa, v němž řeší problém v naprostém klidu, s chladnou myslí a perfekcionismem profesionála. Profesionála virtuóza. Ať již se jedná o bankovní loupež, nájemnou vraždu, přistání na Měsíci, milionovou finanční transakci, či neurochirurgický výkon vyžadující přesnost na desetiny milimetru. To, co většina z nás naprosto nepotřebuje ke štěstí, ho uvádí do stavu uspokojení a pohody, a protože nejen strach, ale i další emoce má deficitní – je doslova a do písmene bezcitný. Představuje to pro něj jenom příjemné vzrušení. Proto je jeho výkon o několik tříd lepší než výkon průměrného jedince, který se chtě nechtě rozptyluje pochybnostmi, úzkostí, nejistotou.
Mezi činnosti, které vyvolávají nejvíce vzrušení, patří kromě sexu především zabíjení. Lovec nemusí trefit jelena ani nadháněče, lovce však může snadno trefit šlak, jak dokládá řada kardiologických studií. To ale není případ psychopata. A tak není divu, že z této skupiny se rekrutují sérioví vrazi, nájemní vrazi, Rambové, Jamesové Bondové, Maty Hari a další dodavatelé palcových titulků bulvárním médiím. Nenechme se ale mást. Ne všichni psychopati jsou vrahy – je jich jen mizivé procento – a už vůbec ne všichni vrazi jsou psychopaty. Psychopatičtí vrazi tvoří mezi všemi, které najdeme ve vězeních, pouhých dvacet procent. Zato jejich „efektivita“ je obdivuhodná – až osmdesátiprocentní. Jsou to šelmy, které loví, je to pro ně stejně náročné dobrodružství jako pro nás uvařit kafe. Kdyby se totiž tygr měl při každém lovu rozrušit stejně jako pan rada, kterého pozvali na hon, musel by se zbláznit.
Hluboko v osmdesátých letech minulého století podnikli američtí kriminologové zajímavou studii. Do Central Parku v New Yorku umístili kamery, které hodinu snímaly běžný provoz. S pořízeným filmem pak badatelé projezdili křížem krážem věznice v USA a tázali se zde dočasně umístěných lupičů, koho by si vybrali jako oběť loupežného přepadení. Všichni se shodli na několika zcela stejných osobách. Analýzou pohybu těchto lidí bylo zjištěno, že se pohybují jinak než ostatní, že plynulost jejich chůze jaksi „drhne“. Závěr studie vyzněl v tom smyslu, že zločinec se chová jako káně kroužící nad polem a pozorující, která z myší se pohybuje hůř, neobratně, a při útoku mu tedy neunikne. Když se před pár roky tázali sériového vraha, podle čeho si vybíral své oběti, které nejprve opakovaně znásilňoval a pak teprve zabil, odpověděl, že podle chůze. Instinkt dravce. Kočka, když si hraje s myší, to také nemyslí zle.
Autor nejznámějšího a nejpoužívanějšího dotazníku ke stanovení míry psychopatie (The Psychopathy Checklist), kanadský psycholog Bob Hare, zachytil dvacet vlastností charakterizujících tyto osobnosti. Na každou otázku je možno odpovědět NE = 0 bodů, ZČÁSTI = 1 bod a PLATÍ ZCELA = 2 body. Nelekněte se, když získáte celkové skóre kolem šesti bodů, protože každý z nás je trochu praštěný, ideální „kulatá osobnost“ neexistuje. Slušný psychopat se pohybuje až někde nad dvaceti body. Kevin Dutton přirovnává výsledky testu k mixážnímu pultu zvukaře, kde jsou šoupátka nastavena do různé výšky. Jsou-li všechna na doraz (skóre blížící se, nebo dokonce rovné čtyřiceti), je nanejvýš pravděpodobné, že takový člověk skončí ve vězení. Dokáže-li však agresivní a především antisociální tlaky stáhnout na přijatelnou míru, může se úspěšně pohybovat v běžném svobodném světě a zneužívat svých schopností na náš účet. Není bez zajímavosti, kolik psychopatických rysů bylo shledáno u různých prezidentů (přiznávám, že mi chybí odvaha psychopata, a proto nebudu žádného našeho jmenovat). Zato uvedu některá Hareho kritéria, podle nichž psychopata dobře poznáme:
•) Dovede velmi úspěšně působit na své sociální okolí. Má kouzlo osobnosti a neodolatelný šarm. Umí se vetřít do přízně takovým způsobem, že oklame i profesionály.
•) Má pocit grandiozity, narcismus, sebestřednost, představu o své nebetyčné ceně, významnosti a důležitosti. Váže se to logicky k předešlému, protože tím může druhé oslnit.
•) Má potřebu neustálého vzrušení, jinak je ohrožován nudou. Pohybuje se „v rychlé dráze“, vyhovuje mu styl „na hraně“, kde se neustále něco děje. Mnozí se dopouštějí kriminálních činů nikoliv pouze pro zisk, ale především pro adrenalinový pocit napětí.
•) Je patologickým lhářem. Umí fabulovat historky většinou o své velkoleposti, o svých plánech vyhlížejících navenek altruisticky, uvnitř však zcela prázdných, bezobsažných, nereálných.
•) Má neobyčejně vyvinuté manipulativní schopnosti. Přesvědčivě předestírá své plány, do nichž vplétá ostatní osoby, je-li konfrontován se zcela odlišnou pravdou, dovede se z toho bleskově vylhat. Nic ho nevyvádí z míry, naopak, výsledkem řady navzájem si odporujících prohlášení je nakonec zcela zmatené okolí.
•) Zcela postrádá pocity lítosti nad čímkoliv, co udělal, chybí pocity viny, jakkoliv mohou být důsledky jeho činů tragické a z hlediska nezúčastněného hodnoceny jako hrůzné.
•) Má zcela prázdný emoční život, navzdory předstírané vřelosti a občas dramaticky předváděným afektivním projevům trpí emoční chudobou.
•) Citovou prázdnotu zaplňuje četnými sexuálními avantýrami, je promiskuitní, většinou má řadu krátkodobých manželství, souběžných vztahů.
•) Je impulzivní, má nedostatečnou kontrolu vlastního chování, a to od dětství. V anamnéze objevíme již od školních let patologické lhaní, záškoláctví, šikanování, krádeže, předčasné získávání zkušeností s drogami, alkoholem, zbraněmi, sexem. Adolescence už bývá poznamenána závažnou kriminalitou. V témž stylu pokračuje.
•) Vede parazitický způsob života, bezskrupulózně bere vše, chybí mu realistické dlouhodobé cíle. Běžný způsob obživy je pro něj nudný.
Po této, zdaleka ne vyčerpávající, inventuře padoušstev se zákonitě vnucuje otázka, kde tedy je ona „moudrost“ uvedená v titulu knihy? Vraťme se k přirovnání psychopatických vlastností k mixážnímu pultu zvukaře a hledejme zde odpověď. Pro mnoho lidí by bylo přínosné nastavit některé charakteristiky – typické pro psychopaty – na sociálně přijatelnou úroveň. Strach je nesporně užitečná emoce, ale rozhodně jej dnes nepotřebujeme tolik jako před dvaceti miliony let. Zatím… Navíc kolem 20 % populace trpí takovou úzkostí, že je považována za chorobnou. Není nutné dopracovat se k bezohlednosti psychopata, ale jistá míra asertivity a nebojácnosti by mnoha lidem zlepšila život, nehledě ke všem problémům, které strach a úzkost v celospolečenské atmosféře způsobují.
Více lehkosti a šarmu v mezilidských vztazích by jednoznačně projasnilo celkovou náladu ve společnosti, která se alespoň u nás vyznačuje značnou mírou zapšklosti, ponurosti a malé vstřícnosti. Lidé nemusí být hned okouzlující, ale kdyby byli alespoň usměvaví, vlídní a ochotní, žilo by se nám všem lépe. A bylo by úplně jedno, že to je jenom zdvořilostní slupka. Kdo poznal kousek světa, dá mi zapravdu, že v pařížských ulicích je příjemněji než v pražských.
Houževnatost, sportovní hantýrkou řečeno „tah na branku“, je vlastnost, kterou nelze zavrhovat. Je pravým opakem stále více se rozplemeňující „prokrastinace“ – směsi lenosti a neurotického fňukání o překážkách. Totéž platí o akčnosti, která ve společnosti nyjící po všeobjímajícím sociálním státu zní jako téměř sprosté slovo. Bylo by dobré, kdyby se Čech přestal vyznačovat tím, že místo toho, že něco za pět minut udělá, dokáže půl hodiny mluvit o tom, proč to nejde.
A nakonec je tu vlastnost společná psychopatům a buddhistickým mnichům (ti se k ní museli složitě dobrat), pro niž nemáme český jednoslovný ekvivalent, a to „mindfulness“, plné prožití okamžiku tady a teď. Nejde tu jen o vzácné využití času ve smyslu Kiplingovy básně: Když řekneš, čase, svými vteřinami všemi / mně, jak bych závodník byl, služ! / Pak pán a vítěz na celé jsi zemi / a co víc; pak synu můj, jsi muž. Jde více o to, že v tomto stavu se naše vědomí rozšiřuje, naše narcistní ego ustupuje do pozadí a stáváme se lepšími. Tentokrát ve smyslu Goethova Mefista, který říká: Té síly díl jsem já, / jež chtíc vždy konat zlo, / přec dobro vykoná.

22. 7. 2013 Radkin Honzák

logo

Moudrost psychopatů

Autor knihy: Kevin Dutton (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Proč to psychopati dotáhnou daleko?
Autor recenze: MUDr. Radkin Honzák
Zveřejněna: http://psychologie.cz/proc-to-psychopati-dotahnou-daleko/, 7. listopadu 2013

Proč to psychopati dotáhnou daleko?
Libozvučně znějící slovo psychopat bylo před několika desetiletími vyhnáno ze vznešeného království diagnóz a ocitlo se ve vyhnanství v demokratické republice nadávek. Kanadský psycholog Robert Hare mu však dodal novou náplň a dělá vše pro to, aby se vrátilo do svého rodného kraje. Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpícími uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel.
Za psychopaty označil Robert Hare část jedinců ze skupiny vedené v MKN 10 pod kódem F60.2, tedy osob trpících dissociální poruchou osobnosti. Jeho podskupina se kromě páchání skutečně kvalitních ničemností vyznačuje objektivně prokazatelnými odchylkami v práci mozku, které jsou nesporně příčinou odlišného přístupu ke světu a deviantního chování.
Dominantní vlastností psychopatů je absence nebo neuvědomění si strachu, odlišná a menší reakce na bolest a chybění morálního konstruktu označovaného jako svědomí. Robert Hare tedy původně považoval za "psychopaty" pouze kriminální psychopaty, nenapravitelné ničemy vybavené citovou chladností až inercí, schopností dokonalé přetvářky, okouzlujícím šarmem a agresivními predátorskými sklony, které také někdy nabývají mírnější formy pouhého parazitování. Jeho práce jsou u nás bohužel známé více z populárních prezentací, než z odborné literatury, stejně jako jeho exaktní diagnostický nástroj Hare Psychopathy Checklist otiskovaný většinou v zábavných přílohách s titulkem: "Je váš šéf také psychopat?"
Psychopat nerovná se vždy asociál
Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpícími uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel; především mezi politiky, finančníky, státními úředníky, záchranáři, chirurgy, právníky, duchovními, důstojníky, novináři a dalšími profesemi vyžadujícími chladnou hlavu, rozhodnost a vysoký stupeň odvahy. Má za to, že ve vězení se ocitne jen přibližně dvacet procent těchto jedinců, a to takoví, kteří mají v osobnostní výbavě vysoký stupeň agresivity a antisociálních rysů. Ti, kteří tyto charakteristiky nemají, mohou být naopak sociálně velmi úspěšní.
Jeho model, přirovnání k mixážnímu pultu zvukaře, staví na tom, že jednotlivé lidské vlastnosti se mohou vyskytovat v různě velké intenzitě a že pro "normálního" člověka může být dobře adaptovaný psychopat v něčem dokonce vzorem. Přetavení extrémních rysů do přijatelné podoby pak může vypadat i takto:

Že Dutton našel psychopaty mezi americkými prezidenty (těmi českými se nezabýval) nikoho nepřekvapí, zajímavé ale je, že závěry o jejich poruše neudělali zavilí kritici, ani političtí rivalové, ale na základě Hare Psychopath Checklist jejich adorující je životopisci. Psychiatr nejspíš nebude udiven, když tuto diagnózu přiřkneme nejsympatičtější literární osobnosti – Jirotkovu Saturninovi, ale patrně nikdy neuvažoval o tom, že ji může mít také špičkový neurochirurg, astronaut a další vzoroví hrdinové.
Po létech bádání vydal Dutton knihu nazvanou The Wisdom of Psychopaths. Lessons in Life from Saints, Spies and Serial Killers, která nyní vyšla v překladu Renaty Červenkové v nakladatelství Emitos pod titulem Moudrost psychopatů. Text začíná věcným oznámením: "Můj táta byl psychopat." Tato skutečnost je dokumentována nejrůznějšími skutky vcelku hodného zdatného obchodníka, kterého bychom označili za mazaného, ale bez hlubšího poznání jeho osobnosti, motivací a rozhodnutí, bychom mu asi tuhle diagnózu nepřišili.
Ukázka z knihy stojí za to:
A teď už onen příběh... 20. července 1969, kdy Neil Armstrong a jeho partner Buzz Aldrin uháněli nad měsíční krajinou a hledali místo k přistání, byli jen pár vteřin od havárie. Problémem byly geologické vrstvy. Bylo jich tam příliš mnoho. A palivo: toho bylo zas příliš málo. Skály a balvany roztroušené po celé ploše bezpečné přistání znemožňovaly. Aldrin si promnul obočí. S jedním okem na měřidle plynu a s druhým na terénu, dal Armstrongovi přísné ultimátum: jdi k zemi, a fofrem!
Armstrong byl ovšem flegmatičtější. Možná – kdoví – neměl čas se nechat pasažérem na zadním sedadle nervovat. Jenže s postupujícím časem, docházejícím palivem a stále pravděpodobnějším výhledem na smrt v důsledku gravitace přišel nevzrušeně s plánem. Aldrin měl na jeho povel přepočítat zbývající palivo na vteřiny. A začít odpočítávat. Nahlas.
Aldrin udělal, oč byl požádán.
Sedmdesát... šedesát... padesát...
Jak tak počítal, Armstrong pečlivě zkoumal tvrdý měsíční povrch.
Čtyřicet... třicet... dvacet...
Krajina stále odmítala ustoupit třeba i o píď.
A pak, když zbývalo pouhých deset sekund, spatřil Armstrong svou šanci: stříbrnou oázu ničeho přímo pod horizontem. Jeho mozek se nepatrně přimhouřil jako oči dravce na lovu. Jako by byl jen na zkušebním letu, obratně vmanévroval loď k přistávací zóně a na jediné holině široko daleko předvedl perfektní učebnicové přistání. Velký krok pro lidstvo. A málem velký kosmický průser.
Moudrost psychopatů
Autor se nevyhýbá temným stránkám psychopatů, nikterak si je neidealizuje a doplňuje soubor seriových vrahů a dalších zločinců, který sestavil a popsal Robert Hare. Zároveň ale také upozorňuje na osobnosti, kterým právě pozitivní psychopatické vlastnosti dovolily vystoupat po sociálním žebříčku do vysokých pozic. V logice věci je potom i závěrečné srovnání těchto osobností, které to mají jako dar od Boha, s tibetskými mnichy, kteří pěstování těchto vlastností zasvětili větší část života.
Za klimax celého textu bych označil popis autorovy osobní zkušenosti se stavem psychopata, který si nechal na pár desítek minut navodit pomocí zásahu transkraniální magnetické rezonance (tvrdí, že v Hareho metodě získal předtím mizerných pár bodů). Upoutalo mě líčení návratu svědomí, kdy se svěšenýma ušima vrátil nenápadně na místo předtím ukradené peníze.
Kniha se čte doslova jedním dechem, což je zásluha jak literárních schopností a nadání autora, tak výborného překladu. Přitom má velkou odbornou hodnotu (odkazů a poznámkového aparátu je čtyřicet stran) a nesporně rozšíří obzor i lidem, kteří v této oblasti nejsou nováčky.
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. (The wisdom of psychopaths. Lessons in life from saints, spies and serial killers.) Emitos, Brno, 2013, 275 s. ISBN 978-80-87171-36-3.

Radkin Honzák
Psychiatr
Ambulantní psychiatr IKEM a REMEDIS, sekundární lékař Psychiatrické léčebny Bohnice, asistent ÚVL 1.LF UK.

logo

Moudrost psychopatů

Autor knihy: Kevin Dutton (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Psychopati z rubu i líce
Autor recenze: MUDr. Radkin Honzák
Zveřejněna: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?blogid=287&archive=2013-11, 3. listopadu 2013

Psychopati z rubu i líce
Libozvučně znějící slovo psychopat bylo před několika desetiletími vyhnáno ze vznešeného království diagnóz a ocitlo se ve vyhnanství v demokratické republice nadávek. Kanadský psycholog Robert Hare mu však dodal novou náplň a dělá vše pro to, aby se vrátilo do svého rodného kraje. Za psychopaty označil část jedinců ze skupiny vedené v MKN 10 pod kódem F60.2, tedy osob trpících dissociální poruchou osobnosti. Jeho podskupina se kromě páchání skutečně kvalitních ničemností vyznačuje objektivně prokazatelnými odchylkami v práci mozku, které jsou nesporně příčinou odlišného přístupu ke světu a deviantního chování.
Dominantní vlastností psychopatů je absence nebo neuvědomění si strachu, odlišná a menší reakce na bolest a chybění morálního konstruktu označovaného jako svědomí. Hare tedy původně považoval za „psychopaty“ pouze kriminální psychopaty, nenapravitelné ničemy vybavené citovou chladností až inercí, schopností dokonalé přetvářky, okouzlujícím šarmem a agresivními predátorskými sklony, které také někdy nabývají mírnější formy pouhého parazitování. Jeho práce jsou u nás bohužel známé více z populárních prezentací, než z odborné literatury, stejně jako jeho exaktní diagnostický nástroj Hare Psychopathy Checklist otiskovaný většinou v zábavných přílohách s titulkem: Je váš šéf také psychopat?
Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpící uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel; především mezi politiky, finančníky, státními úředníky, záchranáři, chirurgy, právníky, duchovními, důstojníky, novináři a dalšími profesemi vyžadujícími chladnou hlavu, rozhodnost a vysoký stupeň odvahy. Má za to, že ve vězení se ocitne jen přibližně dvacet procent těchto jedinců, a to takoví, kteří mají v osobnostní výbavě vysoký stupeň agresivity a antisociálních rysů. Ti, kteří tyto charakteristiky nemají, mohou být naopak sociálně velmi úspěšní.
Jeho model, přirovnání k mixážnímu pultu zvukaře, staví na tom, že jednotlivé lidské vlastnosti se mohou vyskytovat v různě velké intenzitě a že pro „normálního“ člověka může být dobře adaptovaný psychopat v něčem dokonce vzorem. Přetavení extrémních rysů do přijatelné podoby pak může vypadat i takto:

Že Dutton našel psychopaty mezi americkými prezidenty (těmi českými se nezabýval) nikoho nepřekvapí, zajímavé ale je, že závěry o jejich poruše neudělali zavilí kritici, ani političtí rivalové, ale na základě Hare Psychopath Checklist jejich adorující je životopisci. Psychiatr nejspíš nebude udiven, když tuto diagnózu přiřkneme nejsympatičtější literární osobnosti – Jirotkovu Saturninovi, ale patrně nikdy neuvažoval o tom, že ji může mít také špičkový neurochirurg, astronaut a další vzoroví hrdinové. Ukázka stojí za to:
A teď už onen příběh... 20. července 1969, kdy Neil Armstrong a jeho partner Buzz Aldrin uháněli nad měsíční krajinou a hledali místo k přistání, byli jen pár vteřin od havárie. Problémem byly geologické vrstvy. Bylo jich tam příliš mnoho. A palivo: toho bylo zas příliš málo. Skály a balvany roztroušené po celé ploše bezpečné přistání znemožňovaly. Aldrin si promnul obočí. S jedním okem na měřidle plynu a s druhým na terénu, dal Armstrongovi přísné ultimátum: jdi k zemi, a fofrem!
Armstrong byl ovšem flegmatičtější. Možná – kdoví – neměl čas se nechat pasažérem na zadním sedadle nervovat. Jenže s postupujícím časem, docházejícím palivem a stále pravděpodobnějším výhledem na smrt v důsledku gravitace přišel nevzrušeně s plánem. Aldrin měl na jeho povel přepočítat zbývající palivo na vteřiny. A začít odpočítávat. Nahlas.
Aldrin udělal, oč byl požádán.
Sedmdesát... šedesát... padesát...
Jak tak počítal, Armstrong pečlivě zkoumal tvrdý měsíční povrch.
Čtyřicet... třicet... dvacet...
Krajina stále odmítala ustoupit třeba i o píď.
A pak, když zbývalo pouhých deset sekund, spatřil Armstrong svou šanci: stříbrnou oázu ničeho přímo pod horizontem. Jeho mozek se nepatrně přimhouřil jako oči dravce na lovu. Jako by byl jen na zkušebním letu, obratně vmanévroval loď k přistávací zóně a na jediné holině široko daleko předvedl perfektní učebnicové přistání. Velký krok pro lidstvo. A málem velký kosmický průser.
Po létech bádání vydal Dutton knihu nazvanou „The Wisdom of Psychopaths. Lessons in Life from Saints, Spies and Serial Killers“, která yní vyšla v překladu Renaty Červenkové v nakladatelství Emitos pod titulem Moudrost psychopatů.
Text začíná věcným oznámením: „Můj táta byl psychopat.“ Tato skutečnost je dokumentována nejrůznějšími skutky vcelku hodného zdatného obchodníka, kterého bychom označili za mazaného, ale bez hlubšího poznání jeho osobnosti, motivací a rozhodnutí, bychom mu asi tuhle diagnózu nepřišili.
Autor se nevyhýbá temným stránkám psychopatů, nikterak si je neidealizuje a doplňuje soubor seriových vrahů a dalších zločinců, který sestavil a popsal Robert Hare. Zároveň ale také zpozorňuje na osobnosti, kterým právě pozitivní psychopatické vlastnosti dovolily vystoupat po sociálním žebříčku do vysokých pozic. V logice věci je potom i závěrečné srovnání těchto osobností, které to mají jako dar od Boha, s tibetskými mnichy, kteří pěstování těchto vlastností zasvětili větší část života.
Za klimax celého textu bych označil popis autorovy osobní zkušenosti se stavem psychopata, který si nechal na pár desítek minut navodit pomocí zásahu transkraniální magnetické rezonance (tvrdí, že v Hareho metodě získal předtím mizerných pár bodů). Upoutalo mě líčení návratu svědomí, kdy se svěšenýma ušima vrátil nenápadně na místo předtím ukradené peníze.
Kniha se čte doslova jedním dechem, což je zásluha jak literárních schopností a nadání autora, tak výborného překladu. Přitom má velkou odbornou hodnotu (odkazů a poznámkového aparátu je čtyřicet stran) a nesporně rozšíří obzor i lidem, kteří v této oblasti nejsou nováčky.

logo

Moudrost psychopatů

Autor knihy: Kevin Dutton (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Hloupost obyčejnosti
Autor recenze: Štěpán Cháb
Zveřejněna: www.vaseliteratura.cz, 16. 4. 2014

Hloupost obyčejnosti
Jsou mezi námi, vraždí, znásilňují, vládnou a určují zákony. Jejich chladná analytická mysl se klene nad všední obyčejností a zcela bez emocí rozhoduje o životě všech. Mysl psychopata, mysl, v které zakrněla schopnost vcítění, soucitu nebo prostého hryzání špatného svědomí. Ve společnosti se psychopatičtí jedinci objevují na dvou extrémně odlišných pólech života. Jedni se s klidem sklouznou po hříšném zločinu, vyhledávají oběti a s chladnou hlavou je nechávají vykrvácet pro vlastní potěšení - pro to hledání emocí, které jim chybí. Druzí se díky svému postižení dostávají na pozice rozhodující o běhu života a společnosti z druhé strany, je možné je nalézt mezi chirurgy, zákonodárci, finančníky nebo právníky. To vše tvrdí kniha Moudrost psychopatů od profesora Kevina Duttona z Oxfordské univerzity.

Dle profesora Duttona v sobě máme každý kousek psychopata. Nikdo není na příslovečné nule ve výsledcích testů psychopatie. Ale jak sám autor píše, určitá míra psychopatie v nás být musí, bez ní bychom právě teď hledali poslední řetězec ve vývoji někde mezi liánami v pralese. Alias – všechno špatné je k něčemu dobré. Ovšem dostoupí-li člověk v testu psychopatie neúměrně vysoko, diskvalifikuje ho to z lidství. Z onoho lidství, u kterého se člověk rdí, když přijímá vyznání lásky, u kterého se člověku rozklepou kolena při prostém pohovoru. Dokážeme si pojem psychopatie bez problémů vyprojektovat do monstra, které dnem i nocí baží po krvi druhého člověka, které svou touhu i praktikuje. Zlý, bezcitný a ošklivý, toť jsou přídomky, kterými lze bez váhání označit takového psychopata.

Ale co s psychopatem chirurgem? Jak to autor myslel? Vždyť chirurg, to je člověk, který život zachraňuje, neničí jej. Představte si jednoduchou situaci. Jste vystudovaný chirurg, před vámi je komplikovaná operace, při které jde pokazit tisíce věcí, ale jen jednu lze udělat správně. No jednoho popadnou nervy, rozklepou se mu ruce, vždyť jeden chybný řez a člověk, který se vám s plnou důvěrou odevzdal do rukou, zemře. A kdyby skutečně zemřel, je tu vysoká možnost, že si to odpykáte užíváním antidepresiv a nikdy nekončícími návštěvami u psychologa. Chirurg psychopat ovšem k operaci přistupuje zcela bez emocí, nerozklepe ho ani vyhlídka té nejsložitější zákroky. On totiž nemá emoční základ, který by ho před riskantním krokem varoval, který by v něm vyvolával zastrčený pud útěku či útoku, který by v něm vyvolal strach. Jak tvrdí tvrdošíjně kniha.

Kniha vyvolává polemiku stran zpsychopatizování dnešní společnosti. Nadhazuje názor, že historií proplouvalo lidstvo jakožto krvavý maniak, který se dvakrát nerozmýšlel, pokud šlo o to, dát někomu pořádnou nakládačku. Můžeme nabýt dojmu, že situace se radikálně změnila, jsme civilizovaní, nevraždíme se, v našich krajích o vraždě téměř neslýcháme. Zpsychopatizování společnosti probíhá na jiné úrovni. Vnitřnější. Dochází k jakémusi odemočnění (mohu-li použít takový patvar slova). Pubescenti jsou už v rozkvětu svého mládí pod vlivem lehce přístupného porna, které jim bere lásku, nebo lépe, které lásku přetavuje na sprostý chtíč. Videoherní branže nabízí z větší části jen vraždu, vybití, tedy probuzení hnusné touhy vyhrát za každou cenu. V podvědomí takové hry působí nesmírně destruktivně. Televizní produkce je laciná a morbidní, různé reality show nabízejí formu zábavy, které se při zdravém úsudku říká, a musí říkat, ponižování. Vše by se mělo točit kolem peněz, což v lidech vyvolává touhu potlačit vlastní city, ohleduplnost, slušnost a připravit je pro svět trhu, nikoliv lidí. Svět se překrucuje na galakoncert cynismu a dekadence. Vše je super, aby se zakryla ta práchnivost, ta lacinost. Souhra vnějších vlivů konzumní společnosti nynějška nahrává reakčním silám psychopatie. Je vlastně lepší být psychopatem, člověk je výkonnější, nebere ohledy a hlavně se naprosto báječně nudí a nudu se snaží zahnat rizikem. Je lepší být psychopatem, ovšem z té lepší, chirurgické stránky, nikoliv z té maniakální, samozřejmě.

Kniha Moudrost psychopatů je rozhodně podnětná. Dává čtenářům mnoho k přemýšlení. Občas sklouzne k mírné povrchnosti, k americkému převyprávění již převyprávěného, ale pravděpodobně měl autor v úmyslu těmito úhybnými manévry zlepšit knize čtivost. Svým způsobem se mu to podařilo.

DUTTON, Kevin. Moudrost psychopatů. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2013, 276 s. ISBN 978-80-87171-36-3


logo

Noční škola

Autor knihy: Richard Wiseman (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Probuďte se a poznejte sílu spánku

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Hodina, která nám byla (a může být i nadále) ukradená
Autor recenze: Radkin Honzák
Zveřejněna: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=26155, 25. 10. 2015

Všemocní Úředníci nám vrátili hodinu času ukradenou na jaře, a téměř čtvrtina z nás je toho mínění, že si ji mohli klidně strčit... za klobouk, protože to pro ně bude představovat zase nejméně dva týdny složitého uspořádávání jejich biorytmů.
V době, kdy se v letních vedrech plýtvá energiemi na výstavbu kluzišť, kdy světelný smog hrozí zakrýt Měsíc a posléze i Slunce a kdy se dny sváteční přestaly světit, jsou kecy o úsporách méně než potrhanou zástěrkou a svévolný příkaz: „Ode dneška musíte vstávat o hodinu dřív nebo později, protože My jsme tak rozhodli,“ je pouze výpovědí o tom, k čemu nám jsou lidé zvolení do rozhodujících pozic, kde mají hájit naše zájmy. Teď nám vracejí hodinu, kterou nám ukradli na jaře, a je to skoro jak navracení ukradeného církevního majetku, jen se kvůli tomu nemusíme léta soudit, protože za půl roku svou krádež zopakujou.

Nevím, kolik pracovních míst se vytvoří pro ty, kteří přeštelovávají hodiny, zastavují vlaky a přepisují jim jízdní řády, ani kolik dopaminu nateče do nucleus accumbens – mozkového jádra pocitu odměny – každému Úředníkovi, který se na této sadistické akci podílí, vím ale, že víc než 20 % populace tyto změny nese těžce.

Pozor, teď to bude nudné:

Nové poznatky o spánku nám mohou přiblížit jejich problém. Spánek je řízen dvěma mechanismy: cirkadiánním a homeostatickým. Abych nebyl nařčen z používání obscénních slov před večerkou, hned vysvětlím. Cirkadiánní systém je řízen slunečním světlem a jmenuje se podle toho, že trvá přibližně (circa) čtyřiadvacet hodin, tedy jeden kalendářní den (dies). Jeho zprostředkovatelem a ředitelem je párové mozkové jádro nucleus suprachiasmaticus, ke kterému směřují vlákna třetích světločivých elementů v sítnici – intrinsických gangliových buněk. Tyhle buňky zachycují světlo a zvláště rády si smlsnou na tom, které má vlnovou délku 450-480 nanometrů, taková hezká modř, které je ve světle žárovek zatraceně málo (tam převládá červená, která může stresovat).

V tomto systému nejde jen o vstávání a usínání, tím jsou řízeny všechny rytmy těla i duše počínaje všem známou teplotou, která je ráno nejnižší a před šestou nejvyšší, a konče třeba nejkvalitnější reakční dobou (některé jsou zachyceny na kresbě nahoře). Zajímavé je, že „malé budíčky“ v sobě mají všechny buňky v těle, takže třeba ledvina „ví“ v kolik hodin ráno má začít čurat, A když sem přivezou ledvinu z Kanady k transplantaci, bude ještě pár dní čurat v rytmech podle kanadského času.

A teď si uvědomme, že Slunce nesvítí stále stejně a zatímco když světla ubývalo a zimy přibývalo, rozhodli se broučci, že už nikam nebpoletí a ucpali chaloupku mechem a spali a spali a spali a dobře se jim spalo, našinec musí i v této době vstávat a chodit do práce. Kolem rovnodenností (na podzim i na jaře) cirkadiánní systém citlivějších lidí může zblbnout a rozpadnout se, protože neví, zda bude dlouhý den a krátká noc, nebo zda to bude naopak. Proto se objevují jarní a podzimní deprese, exacerbace žaludečních vředů a další zdravotní důsledky stresu. Duben a listopad jsou měsíce s nejvyšší sebevražedností! Ba i krávy chtějí dávat mléko ve svou dobu, nikoliv podle nařízení Úředníků.

A teď si představme, že do tohoto zmatku vyvolaného Matkou Přírodou přijde Blbec Úředník a posune ručičky o hodinu tam nebo zpátky!!! Co o tom říká Pedagogika Josefa Šuera z roku 1897? Tohle:

Čilost u blbých jeví se jednak tím, že blbý stále a nerozvážně mluví, nebo že jsa němý, stále pobíhá. Na oboje třeba velice dáti pozor, ježto mohou sobě snadno ublížiti a věci kolem sebe poškoditi. Takový blbec třísky ze dřeva, hřebíky, střepiny skla, cupaninu, motouz, odstřižky látek, pecky, písek aj. snadno sobě nebo jiným cpe do úst, škrabe, z lásky do ruky nebo tváře kousne, což jiní po něm rádi napodobují.

Napodobují-li „chytří“ ochotně kousání do tváře, napodobení posunu hodinových ručiček je ještě lákavější, protože vypadá vznešeněji. A tak říkají: Když nám to nevadí, proč by to mělo vadit vám? A jestli vám to vadí, tak se jděte picnout nebo voběsit (a oni jdou).

Druhý řídící je systém homeostatický, který vychází z různě silné individuální potřeby spánku po různě dlouhé době bdění. Standardní je, že vydržíme být vzhůru kolem šestnácti, sedmnácti hodin a pak začínáme být ospalí (k tomu: za „normu“ v potřebě spánku se považuje 5-9 hodin). Ta dva systémy by měly harmonicky ladit. Ale máme tu extrémní skřivany (zabít je!), kteří si musí před pátou vrzat a šmejdit, a extrémní sovy, kterým marně vykládáte, že když jdou spát ve dvě ráno, nemohou chtít, aby byly (ty sovy) v šest ráno čilé. Oběma teď posunou čas. Takže emaily, které dostávám od vrzajících skřivanů s časem 4:30, budou mít ode dneška v záhlaví děsivý čas smrti, 3:30.

Kdo se chce zábavným způsobem poučit o tajemství spánku, snů, chození ze spaní a dalších divných nočních dějů, vřele doporučuji knihu Richarda Wisemana: NOČNÍ ŠKOLA, Emitos, Brno, 2014.

Konec vědeckého žvatlání.

Jako kdyby bohatě nestačilo, jak do našich životů zasáhla výroba žárovek před stoletím. Dodnes lze narazit na přírodní obyvatele. Jak je uvedeno v článku: Horacio O. de la Iglesia, et al.: Access to Electric Light Is Associated with Shorter Sleep Duration in a Traditionally Hunter-Gatherer Community. J BIOL RHYTHMS, 2015;30(3):1-9.

Před pár roky bylo objeveno ve vnitrozemí Argentiny společenství žijící pradávným stylem lovců a sběračů. Ti, kteří v těchto oblastech drancují přírodní bohatství, tam zavedli hned elektřinu. Ale pak zasáhla vláda, další elektrifikaci zastavila a do nově objevených krajů poslala nejrůznější experty a badatele, mezi jinými také psychology, sociology a kulturní antropology. A ti zjistili mimo jiné, že ta část původního obyvatelstva, která zůstala bez proudu a bez elektrického osvětlení v původních podmínkách, spí v létě o 40 minut a v zimě o celou hodinu déle, než ti, kteří si mohou po večerech svítit a vyvádět další psí kusy, které jim elektrický proud (střídavý) dovolí.

My jsme na tom se spánkem ještě o kus dál. Jak se s tím vyrovnává náš organismus? To by samo o sobě stačilo k vysvětlení řady „civilizačních nemocí způsobených stresem“. Nestačí. V zájmu důkazu mého životního hesla: ČLOVĚK VYDRŽÍ VÍC NEŽ ZVÍŘE, JEN MU DÁT PŘÍLEŽITOST! se experimentuje dál. Dlouho na to měli blbci „přijatelnou“ (anebo alespoň spolknutelnou) výmluvu o šetření energií. Ta teď odpadla. Neměli bychom tedy ani šetřit energií potřebnou na jejich vyhubení!

logo

Skleněná klec

Autor knihy: Nicholas Carr (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Automatizace a my

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Počítače nepřispívají k našemu rozvoji, ale spíše k degeneraci
Autor recenze: Jan Lukavec
Zveřejněna: iLiteratura.cz, 27. 10. 2015

V době, kdy do stále většího množství oblastí pronikají počítače, je pochopitelné, že se také zvyšuje množství knih, které se zamýšlejí nad důsledky tohoto procesu. A to i v češtině. Tak nedávno vyšla publikace Druhý věk strojů. Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií, která se zabývala hlavně celospolečenskými a ekonomickými důsledky postupující komputerizace. A záhy ji následoval titul další: Skleněná klec: automatizace a my. Její autor, Američan Nicholas G. Carr (*1959), v ní líčí hlavně psychologické důsledky téhož jevu pro oblast lidské práce a výkonnosti, a to rozhodně ne v růžových barvách.

Carr přiznává počítačové automatizaci některé přínosy a připouští, že existují počítačové stroje, které jsou přizpůsobené lidem a počítají s našimi nedostatky. Celkově se ale především zaměřuje na její negativní aspekty, před kterými varuje. Otázku pojímá ve velmi širokém kontextu a analyzuje nejen náš vztah k počítačům, ale k nástrojům obecně. Odvolává se přitom na koncept „vtěleného poznávání“ (jiní autoři překládají jako „vtělená kognice“) a zvláště na filozofa Shauna Gallaghera. Podle něj je naše poznávání založeno na znalosti pocházející z tělesnosti. Výkon architekta je tak stejně závislý na tělu jako v případě lovce získávajícího potravu pomocí oštěpu a šípů. Každá manuální práce má rovněž jistý poznávací aspekt, mysl totiž není izolovaná v hlavě, nýbrž je rozprostřena po celém těle. Z neurologického hlediska tedy „pojímáme věci jako součást vlastního já“. Kráčíme-li o holi, pracujeme-li s kladivem nebo se bijeme s mečem, pak náš mozek nástroj začlení do neurální mapy našeho těla. Například „sekáč mávající kosou toho učiní víc a zároveň toho víc ví. Přes vnější zdání je kosa nástrojem nejen těla, ale i mysli.“ V tomto smyslu je podle Carra technika součástí naší přirozenosti.

To samozřejmě platí i o počítačích. Ty se ovšem naší součástí podle autora stávají jinak než zmíněná kosa či tužka. Zatímco ty nás nutí k dlouhodobému učení a vyžadují náš aktivní přístup (kosa sama nic neposeká), počítače toho od nás často mnoho nevyžadují, a tím nepřispívají k našemu rozvoji, ale občas spíše k degeneraci. Neboli „automatizace nás zbavuje monotónního učení“, ale současně kvůli ní přicházíme o výhody, které přináší proces, kdy se člověk poctivě, pomalu a důkladně sám učí. Carr to ilustruje na mnoha příkladech. Když například architekt ze staré školy zkouší nové možnosti, akt kreslení mu pomáhá vybavit si dřívější skici a ideje, které za nimi stály. „Když něco nakreslím, zapamatuji si to,“ říká jeden z nich. „Kresba je upomínkou na myšlenku, která mě vedla k tomu, abych si ji vůbec zaznamenal.“ Kreslení podle autora rovněž dovoluje architektům rychle přepínat mezi různými úrovněmi detailů a různými stupni abstrakce, takže se na návrh dívají současně z mnoha úhlů a zvažují důsledky změn detailů pro celkovou strukturu. Naopak obrazovka počítačového systému prý „omezuje architektovo vnímání materiálnosti jeho práce a schopnost ji docenit. Svět se vzdaluje.“ Přechod od skicáře k obrazovce také údajně podle mnoha architektů „znamená ztrátu tvořivosti a dobrodružství. Díky přesnosti a zdánlivé úplnosti podání na obrazovce má návrhář pracující na počítači sklon uzavřít návrh vizuálně a kognitivně již v rané fázi.“ A mladí architekti prý také často bezmyšlenkovitě a příliš automaticky „vytahují detaily, průměty a části zdí ze starých projektů uložených na serveru v kanceláři a sestavují je do nových celků“.

Podobně autor tvrdí, že zkušení lékaři nepostupují zcela vědomě ani podle jasně dané sady pravidel. Čerpají ze svého vědění a zkušenosti a při pohledu na nemocného pacienta prostě hned „vidí“, v čem je chyba – což je něco, co se žádný počítač nemůže nikdy naučit. Nutnost zírat do obrazovky naopak podle Carra lékaře odvádí od skutečného kontaktu s pacientem, navíc pak mají tendenci lékařské zprávy kopírovat jednu od druhé, aniž by vystihli podstatu aktuálního onemocnění konkrétního pacienta.

Autor poukazuje i na jiná potenciální rizika. Pokud například dráhu rychle jedoucího auta řízeného počítačem náhle přetne pes či dítě, na základě jakých kritérií bude robotický řidič rozhodovat, zda má prudce zabrzdit, nebo jet dál a „chladnokrevně“ zabít? To jsou samozřejmě morální dilemata, která se nedají řešit pomocí čisté racionality ani jednoduchých zákonů robotiky. O schopnostech robotů nemá přitom Carr příliš vysoké mínění a možná jim křivdí. Tvrdí totiž, že „nejvýkonnější počítač nevykazuje více známek vědomí než kladivo“. Přitom se dnes již dělají pokusy, zda se roboti dokáží rozpoznat v zrcadle. Výsledky jsou spíše negativní či rozpačité. Ale například Pavel Nahodil z Katedry kybernetiky Fakulty elektrotechnické ČVUT už roku 2005 napsal, že z určitého hlediska dnes někteří, tzv. inteligentní roboti nefungují jen podle strohých a neměnných matematických postupů, ale i „na základě stále se vyvíjejících, emocí‘ a zkušeností – mají své vlastní ego, potřeby a vrtochy“.

Carr upozorňuje na jistě důležitou dimenzi naší koexistence s počítači. V tom, co popisuje, má zřejmě pravdu, což mi potvrdili architekti, s nimiž jsem knihu konzultoval. Kvůli přílišné závislosti na počítačích totiž dnes někteří architekti skutečně přicházejí o představivost. Proto například slavný český architekt chorvatského původu Vlado Milunić i někteří další používají při své práci zcela hmotné modely z různých materiálů, například z papíru. Ty pak ovšem sami či jejich spolupracovníci přenášejí do virtuálního prostoru počítače.

Už z toho je ale vidět, že Carr rozhodně neříká celou pravdu. Pokud zůstaneme u zmíněného oboru, zvláště konkrétní technické provedení nekonvenčních a atypických staveb jako Tančící dům či dům Atis ve Štiříně by se bez pomoci počítačů nedalo vyprojektovat vůbec nebo jen velmi obtížně. Počítače rovněž mohou pomáhat při prezentaci zákazníkovi, který málokdy z jeho kreseb něco vidí a dovede si na jejich základě cokoli konkrétního představit. Některé 3D softwary dnes také dokáží navrhovatele stavby kontrolovat a v případě potřeby hlásí: „Pozor, tady ten sloup nepodpírá tento hranol“ nebo „Tady nedochází ke styku.“ Stejně tak si umíme představit, kolik lidských životů by bylo zachráněno, pokud by například letci German Wings Lubitzovi počítačový systém nepovolil náhlé prudké klesání.

Velmi podivně pak působí, když Carr v souvislosti s lékařskými záznamy tvrdí, že informace o odlišných stránkách pacientova stavu jsou často uschovány v nepropojených rubrikách, takže „je mnohem obtížnější vést v patrnosti celkovou syntézu pacientova stavu“. Pokud jsou tyto údaje uloženy v různých kolonkách, ale přeci jen na jednom (byť virtuálním) místě, poskytuje to inteligentnímu lékaři alespoň nějakou šanci, aby si je při svém usuzování sám propojil a na základě svých zkušeností z nich vyvodil konečný závěr. Zůstávají-li ale nedobytně deponovány u jednotlivých lékařských specialistů, neexistuje tato šance vůbec žádná. A pokud pacient už sedmému lékaři znovu stereotypně opakuje svoji anamnézu a ten ji otrocky naťukává do svého počítače (a před ním to stejně dělalo už šest jiných), místo toho, aby si ji stáhl z nějakého centrálního systému, zcela jistě tím daný doktor ztrácí čas, který by mohl věnovat přímé práci s nemocným a jeho momentálnímu stavu…

Mnozí odborníci, jako u nás Jaroslav Švelch z Katedry mediálních studií FSV, rovněž poukazují na to, že počítače se dnes „stávají prostředkem nazírání skutečnosti, který obohacuje možné úhly, jimiž se na věci díváme“. Jistě budou na rozvoj určitých schopností vhodnější než nějaké jiné nástroje. Zároveň je ale podle Švelcha třeba mít na mysli, že počítače (resp. jejich implementace v různých odvětvích společnosti) „vytvářejí nové požadavky na naše schopnosti, a ty se bez počítačů jen těžko rozvíjejí“, například „zvládání komplexních informačních systémů“.

Kniha tedy líčí vliv počítačů trochu jednostranně a černobíle a musíme souhlasit s jejím českým propagátorem, publicistou a analytikem informačních a komunikačních médií Petrem Koubským, který jí mimochodem věnoval dva popularizační články. Koubský v jednom rozhovoru sám přiznává, že se tento autor občas pohybuje „na hranici sporného“. Zcela nepochybně ale Skleněná klec upozorňuje na významné a aktuální téma a je nutné její vydání přivítat: přináší výrazný a cenný podnět k obezřetnému promýšlení, ve kterých oblastech a v jakých situacích je pomoc počítače nutná, kdy prospěšná a žádoucí, a kdy naopak potenciálně škodlivá (a my bychom se měli od své počítačové závislosti v daném oboru či při provádění nějakého úkolu snažit odpoutávat). Jediná věc, kterou bychom mohli české edici možná lehce vytknout, je to, že neobsahuje žádný doprovodný text, který by publikaci zařadil do obecnějšího kontextu a vysvětlil její místo mezi dalšími tituly Nicholase Carra.

http://www.iliteratura.cz/Clanek/35435/carr-nicholas-sklenena-klec-automatizace-a-my

logo

Skleněná klec

Autor knihy: Nicholas Carr (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Automatizace a my

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Nicholas Carr. Skleněná klec
Autor recenze: Radkin Honzák
Zveřejněna: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=26032, 5. 10. 2015

Nicholas Carr v knize Skleněná klec (právě teď u nás vychází) popisuje experiment, při kterém vědci sestavili skupinu sta dobrovolníků z pěti firem.

Ve vzorku byli lidé odborně proškolení i nekvalifikovaní, někteří pracovali manuálně, jiní v kanceláři. Po dobu jednoho týdne měli sedmkrát denně v náhodnou dobu (na kterou je upozornilo zapípání pageru) vyplnit krátký dotazník. Popisovali, jakou činnost právě vykonávají, kterých dovedností je jim při tom zapotřebí a jaký je jejich psychický stav.

Výsledky byly překvapující. Lidé byli v práci šťastnější a cítili se svou činností víc naplnění než ve volném čase. Ve chvílích odpočinku pociťovali často nudu a úzkost. Ani v práci se jim však nelíbilo. V zaměstnání vyjadřovali silnou touhu mít volno, a když je měli, tak to poslední, po čem toužili, bylo vrátit se do práce. Csikszentmihalyi s LeFevreovou k tomu poznamenali: "Setkáváme se s paradoxní situací, kdy se lidé v práci cítí mnohem pozitivněji, říkají však, že by chtěli dělat něco jiného..."

Tyto zkušenosti, stejně jako poznatky od kreativních lidí, tvoří základní kameny konceptu flow, který ve stejnojmenné knize autor představil světu v roce 1990. Flow je pocit velkého štěstí, extáze.

logo

Skleněná klec

Autor knihy: Nicholas Carr (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Automatizace a my

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Nicholas Carr mi mluví z (konzervativní) duše
Autor recenze: Radkin Honzák
Zveřejněna: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=26037, 6. 10. 2015

Moc se mi líbí, když zástupci vědy předstírají, že se nemýlí a dokonce mají jakýsi tribunál, koncil, institut papežské neomylnosti, který hanebníkům uděluje bludné balvany za jejich nebetyčné omyly. Kdysi mi zde v diskusi nějaký statečný anonym – mám moc rád statečné anonymy, zejména když mají takové trefné přezdívky neboli nicky (nicka je něco jako nula, není-liž pravda?) – sliboval, že mi něco podobného opatří. Bohužel jsem se těšil marně.

Takto jsme také my šířili světlo jediného pravého poznání téměř půl století a nabádali jsme své pacienty a jejich blízké, že mají, co velcí, dodržovat jednofázový spánek. Pak se zjistilo, že je to blbost, že starý dobrý šlofík je velice zdravý. Podobně jako sádlo na chleba. Sonja Ancoli, ředitelka spánkového výzkumu v Kalifornii, k tomu tehdy shromáždila spoustu názorných příkladů z Tóry. Akorát Samson by byl udělal líp, kdyby byl zůstal vzhůru.

Dnes jsem si hezky den sváteční světil a po obědě schrupnul, když mě zvedl řev motoru. V polobdění jsem usoudil, že nám pod okny přistává helikoptéra, pak jsem slevil na mladíky túrující motorky a nakonec jsem zjistil, že je to jakýsi motorizovaný a pojízdný čistič chodníku. Přesně půlky chodníku. Na druhé straně ulice kráčel motorizovaný foukač. Přístroje řvaly, čoudily a smrděly a oběma jejich obsluhám dodávaly pocitu důležitosti. Leč výsledek jejich úsilí byl mnohem menší než kravál a smrad, které se kolem nich šířily. Syn podotkl, že v Jičíně mají mnohem chytřejší konšely, protože ti takovéto počínání – tedy dělat kravál a smrad – o nedělích a svátcích zakázali.

Vzpomněl jsem na koště a pojízdnou popelnici, kteréžto atributy zdobily metařku mého dětství, a usoudil, že to bylo stejně účinné zařízení, jen mnohem levnější, ekologičtější a ohleduplnější k okolí. Také to mělo lidštější rozměr; moje babička s ní pravidelně pokecala, což by s těmito chlapci nemohla. Oni stejně za chvíli nepokecají nikde, protože chrániči proti hluku pohrdli a pokud to provozují pravidelně, a ne jako několik desítek hodin soudem nařízených veřejných prací, budou za chvíli nedoslýchavými tetřevy. Obávám se jen, že narozdíl od tetřevů honzlovců, asi ani šachy hrát nebudou.

Nicholas Carr ve Skleněné kleci (právě vyšlo v brněnském nakladatelství Emitos) popisuje důsledky postupujícího odevzdávání lidských aktivit nejrůznějším chytrým mašinkám a není z toho nadšen. Ty počišťovače jsou na začátku. Sice ne na úplném, ale nejsou vrcholem. Na konci je cosi, co způsobuje např., že piloti přestávají umět létat a spoléhajíce na automaty nezvládají v kritických chvílích základní manévry, a na druhé straně něco, co mění pozvolna způsob našeho myšlení. Už třeba jen proto, že se tiše odnaučujeme číst souvislý text v knize, neboť většinu času surfujem po internetu.

Carrovy myšlenky mě chytly už před několika roky, kdy se mi do ruky dostal jeho esej Is Google making us stupid? v němž upozorňuje na pokles hloubky myšlení na úkor jeho rychlosti; ale spíš těkavosti a přelétavosti. Měl jsem možnost ověřit si tuhle skutečnost i na vlastním preparátu (což je vždy dost cenné, je-li člověk schopen sebereflexe). Přivydělávám si občas překlady odborné literatury a před těmi pěti roky jsem si vezl na dovolenou, kterou, když neplavu v moři, trávím raději někde ve stínu s knihou, článek, tužku a papíry.

Bývaly doby psacích strojů, kdy bylo nutné – možná, že ne nutné, zato určitě velice užitečné – mít přesně zformulovanou celou větu, neb zamazávání bílou barvou nebylo v redakcích příliš oblíbené. Když tam byly kopie, bylo to na sebevraždu. Před těmi pěti roky jsem zjistil, jak mě zkazila léta práce na počítači, kde je možné kus textu olíznout a píchnout jinam, kde vymazání a přepsání trvá kratší dobu, než složité sestavování (a pamatování si) logicky znějící a gramaticky alespoň přibližně správné věty. Přeložil jsem to tehdy, ale celek tvořila jedna třetina čistopisu a dvě třetiny přeškrtaného textu.

A co je na tom podle mě nejhorší, je přesvědčení, že cokoliv můžu kdykoliv vygůglit (že by vypnuli proud přece nepřichází v úvahu). Tak nemusím do paměti ukládat ani malou násobilku a mohu ji klidně zaplevelit čímkoliv. A zapomenout na skutečnost, že když ji netrénuju tvrdě a pravidelně, tak ona chátrá.

Potkal jsem se minulý týden s mladým právníkem. Nebyl pacient, bylo to při společenské příležitosti, plkali jsme v přátelské atmosféře o „věcech zajímajících obě strany“. Ten pětačtyřicátník (ale stále hoch jako květ, jako byli předtím pětatřicátníci), který po roce 1989 řádně vystudoval Právnickou fakultu v Praze, o níž se nikdy netradovalo, že by tam bylo možné získat titul zadarmo, nevěděl nic, ale zhola nic o existenci protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, o sovětskými poradci inscenovaném procesu, který vynesl obviněným jedenáct rozsudků smrti, a pochopitelně ani nic o tom, že Antonín Novotný je odmítl rehabilitovat a tak se toto téma stalo jedním z nosmých témat Pražského jara 1968 a pak i léta Toho léta, v němž se tento jedinec v prvotní podobě oplodněného vajíčka zahnízdil v děloze své maminky a zahájil tak svůj pozemský život.

Nicméně to, co se odehrálo necelých dvacet let před jeho početím, je pro něj diluvium, o něž až dosud neprojevil zájem. Aniž se fakulta namáhala ho o tom zpravit, a to vystudoval s červeným diplomem. Nic na této hrůze nemění fakt, že se nevěnuje trestnímu, nýbrž jen občanskému právu. Tyhle znalosti podle mého patří do výbavy části společnosti, ke které se pan doktor obojího práva hlásí.

Chápu, že se jednotlivé obory nemají chuť chlubit svými neúspěchy v minulosti, ale tvrdě s tím nesouhlasím, protože chyby jsou jedním z nejsilnějších a nejpřesvědčivějších zdrojů poučení. To by jim začoudilo gloriolu neomylnosti, kterou tak hrdě vystavují urbi et orbi. Nás také, na jinak skutečně velice kvalitních přednáškách z psychiatrie, nikdo neseznámil se slávou a pádem metody zvané lobotomie. Také nevím, nakolik jsou dnešní medici informováni o slepých uličkách, v jejichž počtu i slepotě může medicína soupeřit s Cimrmanem. Je tu ale k dispozici plno kritické literatury, kterou je třeba studovat systematicky a nečekat, že si, až se mi zamane – a kdy to bude? – je začnu hledat na Google.

Odpor vzpomínat na to nedobré, co jsme dělali, prolíná touto společností jako rakovinné metastázy. „No, byly chyby, ale proč je vytahovat?“ Dokonce takto bývám nabádán některými diskutujícími, kterým jsem svým rejpáním pokazil trávení.

Jsem přesvědčen – nejen za sebe, ale také za řemeslo – že teprve kritický pohled na vlastní chyby, jejich přiznání a vyhodnocení, včetně hledání nápravy, může vést osobnost cestou zrání. A jsem naprosto přesvědčen, že o společnosti to platí stejně. Nechce-li se generaci mých dětí kriticky pohlédnout ani na chyby svých rodičů a prarodičů, jak bude ochotna uvědomit si ty svoje? To je však bohužel cesta do pekel, na které nám technologie efektivně pomáhají.

Odkaz na knihu: Carr N: Skleněná klec (The Glass Cage). Emitos, Brno, 2015, 270 s. ISBN: 978-80-87171-46-2, cena neuvedena

logo

Trauma každodenního života

Autor knihy: Mark Epstein (všechny knihy tohoto autora)
Podtitul: Cesta k dosažení vnitřního klidu

Vyhledat tuto knihu v katalogu

Nadpis: Nevyhnutelné trauma jako výzva k sebepřesažení
Autor recenze: Jan Benda
Zveřejněna: Psychoterapie 2/2017

Newyorský psychiatr Mark Epstein patří k uznávaným odborníkům, jenž ve svých knihách o lidské mysli integruje vhledy ze své psychoterapeutické praxe se zkušenostmi získanými díky intenzivní meditaci všímavosti (vipassanā) a díky teoretickému studiu Buddhova učení. Jeho práce jsou překládány do mnoha jazyků. V českém překladu vyšly zatím dvě jeho knihy. Jeho prvotinu – bestseller “Myšlenky bez myslitele: Psychoterapie z pohledu buddhismu“ – vydalo v roce 2013 nakladatelství Maitrea. Jeho šestou a zatím poslední knihu „Trauma každodenního života“ vydalo loni nakladatelství Emitos.
Základním východiskem této nejnovější Epsteinovy knihy je autorovo konstatování, že trauma patří nevyhnutelně k lidské existenci. Každý člověk podle něj zažívá trauma. Kromě zjevných traumat spojených s životními ztrátami, smrtí, nehodami, nemocemi nebo zneužitím, existují totiž i traumata méně nápadná, zato však všudypřítomná. Příkladem může být tzv. „vývojové trauma“, které vzniká, jestliže mezi matkou a kojencem chybí dostatečně empatické napojení. Podle Epsteina je kojenec v takovém případě zaplaven pocity, které není připraven zvládat (srov. též pojem „narcistické zranění“). Prožívá intenzivní emoční bolest a propadá se do „primitivní agonie“, jež se později stává zdrojem „vývojového traumatu“ a eventuálně i pozdější sebenenávisti a další psychopatologie. Protože se ale vzniku takových traumat v životě podle Epsteina nelze vyhnout, stává se pro člověka výzvou spíše to, jak se k traumatu později vztahuje.
Epstein v knize upozorňuje na nebezpečí disociace čili distancování se od nepříjemných emocí spojených s traumatem, s nímž se lze setkat jak u psychoterapeutických pacientů, tak i u dlouhodobě meditujících (viz tzv. „spirituální bypass). A ukazuje, že cesta z traumatu ve skutečnosti vede „skrze něj“. Transformační potenciál traumatu pak Epstein podrobně ilustruje fascinující analýzou Buddhova života, v níž odhaluje souvislosti v tradiční verzi příběhu poměrně skryté, avšak pro psychologa nanejvýš zajímavé.
Podle tradice zemřela Buddhova matka sedm dní po porodu. Malého Siddhatthu si vzala do péče jeho teta. Měl i vlastní kojnou. Jeho otec, který byl emočně zasažen ztrátou milované ženy, se o svého syna natolik obával, že ho chtěl ochránit před sebemenším nepohodlím. A tak byl Siddhatta celé dětství a mládí obklopen hmotným přepychem. Měl sluhy, kteří se starali o jeho potřeby. Měl zdánlivě vše, co si mohl přát. Epstein však na úryvcích z Anguttara–Nikáji dokládá, že Siddhattovo otcem mohutně podporované grandiózní, „falešné já“, bylo přesto velmi křehké a Siddhatta byl vnitřně vlastně velmi nejistý a osamělý. Když se pak iluze, v níž Siddhatta žil celých 29 let konečně rozplynula, a Siddhatta byl konfrontován se zranitelností lidského života, s nemocí, stářím a smrtí, vyústilo to u něj v osobnostní krizi, která se stala počátkem jeho duchovního hledání a cesty za osvícením.
Epstein v knize pak dále vysvětluje důvody, proč byla Siddhattova cesta za osvícením zpočátku tak tvrdá, asketická, spojená s potlačováním fyzických potřeb, sebetrýzněním a sebeumrtvováním (viz „acting-out“). A ukazuje i „bod zlomu“, který nastal v momentě, kdy Siddhatta k sobě začal být laskavější a soucitnější. Epstein v této souvislosti vykládá pět Siddhattových snů, které se dochovaly v záznamech a které se budoucímu Buddhovi zdály krátce před osvícením. Ukazuje, že sny přinášely obrazy empatické mateřské péče, a že právě takový „mateřský“ postoj k vlastním do té doby vytěsňovaným pocitům a emocím umožnil pak Siddhattovi další pokrok v meditaci i dosažení nibbány.
Epstein na příkladě Buddhova života dokládá nevyhnutelně traumatickou povahu každodenního života. Píše o tom, co Kundera nazýval "nesnesitelnou lehkostí bytí" a Řek Zorba a Kabat-Zinn o tom mluví jako o "životě v celé té katastrofě" (česky viz kniha „Život samá pohroma“, Jan Melvil Publishing, 2016). Ukazuje ale, že toto trauma, které všichni zažíváme, přináší i příležitost k růstu. Skrývá v sobě totiž možnost „dotknout se“ této univerzální bolesti a tím překročit vnitřní osamělost a probudit v sobě živý a soucitný vztah k sobě i k druhým. Trauma nás může učinit laskavějšími a moudřejšími. To je, myslím, hlavní poselství knihy. Poselství, které může oslovit terapeuty, meditující, ale i jakékoli vnímavé čtenáře.

Autor je privátní psycholog a psychoterapeut.

  Copyright © 2017 Emitos, spol. s r.o.